Ztracen v
Japonsku
Vecere v japonske cele
Alcatraz E.R.Uz jste nekdy vecereli zavreni v cele, kam vam jidlo a piti nosili japonske sestricky? Kde byly promitany ukazky z filmu jako Mlceni jehnatek ci Hannibal a pokrmy byly servirovany v metalickych zdravotnickych nadobach? A kde vas uprostred vecere sokovala scenka se silenym doktorem a jeho pacientem? Pokud ano, tak do restaurace Alcatraz E.R. v tokijske ctvrti Shibuya ani nechodte. Jen byste se nudili.

Mate-li dostatek financi a nevite co s nimi, zajedte si do Tokia, mistni urcite najdou zpusob, jak vas o ne pripravit. Kdysi mi nekdo vypravel o jine restauraci (tam jsem bohuzel nebyl), kde bylo sushi podavano na nahe japonske divce. Jedinou nevyhodou byl fakt, ze se pokrm musel zkonzumovat velmi rychle, neb sushi se v teple kazi. Nebo na horkem lidskem tele.
Zapisky z velke cesty - hrad Himeji
Konecne jsem si usetril krapet casu a utridil fotografie, poznamky a prospekty z letosni cesty po strednim Japonsku. Doufam, ze se mi vse podari popsat drive, nez zazitky z minuleho mesice vyblednou pod nanosem kazdodennich starosti. Navic se do mesice zenim (beru si divku, o ktere se jiz zde take psalo ;) ) a tak casu je malo.

Himeji-jo byl na seznamu mist, ktera bych mel navstivit, jiz pekne dlouho. Neni se cemu divit, jedna se patrne o nejznamnejsi a nejkrasnejsi japonsky hrad, ktery byl v roce 1992 zapsan na listinu pamatek UNESCO. Ackoliv zaklady byly polozeny v roce 1333, dnesni podobu zacal hrad ziskavat az s vladou Hidejosiho "Taika" Toyotomiho. Po nem se vladcove stridali v rychlem sledu, coz lze vypozorovat i z rady erbu, ktere zdobi okapy a strechy budov. Zaujala mne svatyne Osakabe, ktera je vlastne nejstarsi z celeho arealu. Kdyz se hrad zacinal stavet, svatyne stala na vrcholku kopce a musela byt premistena. Kratce nato vsak kraj postihla rada prirodnich "mrzutosti" a pro usmireni bozstev byla svatyne vracena zpet, ale tentokrat o nekolik desitek metru vyse - na uplny vrcholek veze. Pocasi nam pralo, na svetle modre obloze bylo nacmarano par bilych cmouh, stromy vonely a zacinaly rozkvetat, zkratka japonske jaro, jak ma byt. Nekolik fotografii lze nalezt v galerii.
Japonsky zachod - to je proste luxus!
Japanese toiletO zdejsim zachodu ("woshureto") pise a mluvi snad kazdy, kdo navstivil Japonsko. Je to opravdu luxusni zalezitost - vestavene umyvadlo, kde se voda z kohoutku spousti zaroven se splachovanim, vyhrivane prkenko a hlavne nekolik typu "spodnich" sprch! Neni divu, ze poprve jsem si pripadal spise jak v prototypu nejake miniaturni vesmirne lode, ovladaci panel po prave ruce muze byt hodne slozity. Japonci dotahuji veci do nejmensich detailu. Napriklad vyrobek firmy TOTO nabizi celkem pet druhu sprch - normalni, jemnou, sprchu pro zeny, pohybujici se a masazni. Doma si samozrejme nejprve nastavite proud vody tak, aby dosahl tam, kam ma. Ti, ktere jsem zlakal, by si ale meli pripravit nejmene 100.000 yenu.

Skoda jen, ze volne dostupne verejne toalety obcas naopak byvaji co se tyce luxusu a hygieny na zcela opacnem konci spektra. Hlavne v odlehlejsich mistech narazite casto pouze na tzv. turecke zachody.

Vite, ze japonsky se zachod mimo jine rekne i "bendzo"? Ivan Mladek by se asi divil. A jeste rada na zaver - v Japonsku se na zachode prezouvame!
McDonalds v Kjotu
V roce 1997 si v japonskem Kjotu usmysleli, ze veskere reklamni plochy v centru mesta nesmi pouzivat cervenou barvu, protoze ta je vyhrazena pro vehlasne mistni chramy a svatyne. A svete div se, nejakym zahadnym zpusobem tento zakon prebil moc nadnarodnich retezcu rychlych obcerstveni a obchudku a tak mozna pouze v Kjotu je k videni logo McDonalds v barve hnede ci stribrne.Brown McDonalds in Kyoto
Americky McDonalds vsak nebyl jedinym, kdo byl prinucen ustoupit, "sklopit hlavy" musely i retezce japonskeho puvodu jako je treba Yoshinoya ci AM-PM.
8 hodin, podeváté
Tokyo tower
Když chce člověk získat rozhled, musí nejdříve najít místo, které mu ho poskytne – ve městě mrakodrap, nebo nějakou věž.
Tokyo towerI já jsem zatoužil po pohledu z ptačí perspektivy a po celkem krátkém rozhodování to nakonec vyhrála japonská „Eifelovka“ - Tokyo tower. Používám název japonská Eifelovka zcela záměrně. Japonci totiž svou věž k té pařížské přirovnávají celkem často a i na letáčcích, které člověk dostane ke vstupence, je srovnání uvedeno. Pochopitelně je vyšší (333m, kdežto Eifelovka 320m) a je taktéž lehčí – 4000t oproti 7000t francouzké kolegyně.

Nevím jak pro ostatní, ale z mého pohledu kouzlo ještě nemá. Kdo ví, třeba za pár let na ni budu pohlížet stejně, ale zatím si moje srdce nezískala. Přiznávám ale, že v dnešní železobetonové době má něco do sebe. Minimálně je to místo, které vám nabídne odpověď na otázku, co že to je velké město - rozhlédnete se kolem a pochopíte. Mnohem zajímavější pro mne byla vlastní cesta na nižší ze dvou vyhlídkových teras. Nacpali jsme se do výtahové kabiny a cestou nahoru nám liftgirl (hrozný výraz – zkrátka děvče v uniformě, které obsluhovalo výtah) „na živo“ vyprávěla údaje ze stavby a technických parametrů věže. Vzhledem k tomu, že tuto cestu musí za den ona i její kolegové absolvovat mnohokrát bylo překvapující, že celé to povídání nemají nahrané a jen je nepouštějí z reproduktoru. Zvlášť v tak technické zemi by to turista čekal. Zřejmě by to ale nebylo dostatečně uctivé.

Drsnější část tokyjského životaPokud si někdo stěžuje na nedostatek zeleně např. v Praze, v Tokyu mu asi dobře nebude - v porovnání s ním je Praha rájem rostlin. Ne, že by v Tokyu zeleň nebyla, ale je taková skrytá a intimní. Půda je v tomto městě, (možná stále ještě největším na světě) nechutně drahá, takže spíše než strom na ulici uvidíte bonsai na balkoně. Vyjjímku tvoří parky okolo chrámů, které jsou takovými oázami zeleně v poušti velkoměstského betonu.
Ještě k tomu, co je také možno z Tokyo tower vidět. Mne například zaujala tahle tokyská „dopravní tepna“. Socialistický architekt by musel puknout závistí, co je možné. Mě samotnému pak v porovnání s tímhle přijde magistrála v Praze pod Muzeem jako celkem zkousnutelná záležitost.

Pohled z Tokyo tower na horu FujiAle abych nebyl pořád tak negativistický: Pokud byste zvedli oči od předešlého pohledu a pootočili se mírně vpravo ;-), máte šanci vidět poněkud hezčí obrázek.
Jak je vidět, ani já jsem nebyl vůči kouzlu hory Fuji imunní.

PS: Ještě mne tak napadlo, jaké to asi musí být na vrcholu rozhledny v momentě, kdy přijde zemětřesení... Fuj, hnusná představa.
8 hodin, poosmé
Japonsko a deštníky
Musím přiznat, že mne po celou dobu mého pobytu v Japonsku připadalo, že cosi jsem už někde viděl. Byl to takový neurčitý pocit, jehož pravou příčinu se mi dlouho nedařilo najít. Pak přišel déšť, po kterém se vyjasnila jak obloha, tak i zmiňovaný problém: To, co jsem již někde viděl, byly deštníky. Asi to bude tím, že Japonsko, stejně tak jako Anglie, se rozkládá na ostrovech, každopádně brzy po svém příjezdu na nějaký deštník natrefíte. Pokud to nebude deštník, tak stojan na deštníky určitě. Jsou skoro všude. Buď potkáte obyčejný stojan na deštníky, nebo zamykací stojan, případně stojan s igelitovými návleky na vlhké deštníky. Proto pokud se projdete po Tokyu (nejlépe za deště), je vysoká pravděpodobnost, že uvidíte následující obrázek:Deštníkový specialista

Ten mladík na snímku měl dvě funkce:
1) Byl navlékačem návleků pro návštěvníky obchodního domu (nikoliv jen zákazníkům, ale všem, kdo strčí nos dovnitř).

2) Když nenavlékal, dbal o čistotu před vchodem (proto to koště).

Co na fotografii není vidět je fakt, že na tuto práci nebyl sám, ale měl ještě jednoho kolegu. Mohu potvrdit, že svou práci dělal svědomitě – příchozího s mírnou úklonou požádal, zda by mu mohl natáhnout na jeho deštník igelitový návlek, pak tak učinil a s díky obalený děštník majiteli vrátil. Když lidé odcházeli, bral si od nich návleky zase zpě a strkal je do koše. V prvopočátku jsem příliš nechápal, proč s těmi mokrými deštníky tolik nadělají. U nás ho přeci jen sbalíme a „taky žijem“. Když si však uvědomíte, kolik asi stojí firmu vlastnící takový obchodní dům zboží, které je nějak poničené vodou, případně stížnosti dam a pánu v drahých oblecích, o které někdo neopatrným pohybem mokrý deštník otřel je jasné, že to asi bude mít svůj smysl.

Jindy jsem zase za deště viděl postarší dámu, která jela na kole, jednou rukou řídila a v druhé držela deštník. Zvláštní pohled.

A když už jsem narazil na kolo: Celé tohle dění by se dalo přirovnat ke vztahu Holanďanů ke kolům – má ho každý, s jeho použitím nedělá žádnou vědu a nějak moc se nekouká na to, jestli jde poslední model. Hlavní je, aby sloužil.
8 hodin, posedmé
Těžký život japonského prodavače
"Náš zákazník, náš pán!" Tak tohle pořekadlo platí v Japonsku bezezbytku. Konkurence je velká a kultura prodeje vysoká. Někdy jsem měl dojem, že záporná slova (nevím, nemáme, apod.) japonský prodavač ani nezná. Práce je jeho život a on si váží možnosti ji mít. Proto jste (na naše poměry) hýčkáni a i já jsem musel uznat, že nakupování, které jinak skoro nesnáším, může být radost.
Když jsem do Japoska letěl věděl jsem, že si udělám radost a nějakou hezkou hračku si přivezu – diskový MP3 přehrávač. Specifikum mého požadavku bylo, aby tento přehrávač uměl fungovat také jako databanka na fotografie. Musel mít tedy tu funkci, která umožní přípojit čtečku paměťových karet a fotografie z ní nakopírovat na disk přehrávače. Současně s tím by měl umět uložené obrázky zobrazit. Pokud si dobře pamatuji, v době mé cesty měl na našem trhu tuto funkci jediný výrobek.
AkihabaraProlezl jsem tedy Akihabaru, centrum elektronického světa, sem a tam. Nemaje však přehled o tom, co je možné koupit v Tokyu, rozhodl jsem se, že si nechám poradit. Díky ochotě mé přítelkyně, která trpělivě tlumočila kdejakou moji zvědavou otázku netrvalo dlouho a dostal jsem vybraného prodavače do "úzkých". Zeptal jsem se ho, zda-li by mi mohl doporučit jiný výrobek, který má stejné funkce jako ten, o kterém jsem věděl, že by mi vyhovoval. Prodavač nevěděl. V ten moment se ale stalo něco, co jsem nečekal. Prodavač popadl jeden z produktových letáků s informacemi, posléze druhý, mírně se od nás odvrátil a běhěm zhruba 40 vteřin nastudoval vše potřebné. Poté nám s omluvou sdělil, že bohužel žádný jiný neexistuje a že si k jeho lítosti nemohu vybrat. Prostě udělal maximum pro to abych já, coby zákazník, byl spokojen.

Kruci, proč něco takového doma nelze zažít?!

Dodatek od Marka - Ja jsem si na japonske prodavacky dlouho nemohl zvyknout. Jejich usluznost mi dlouho nepripadala realna, ale hrana a hlavne pre-hrana. Treba takova servirka ve fast-foodu Yoshinoya za cely den snad pusu ani nezavre. Neustale drmoli prikazy do kuchyne, vita prichozi hosty a dekuje tem na odchodu. Jakmile se otevrou dvere, ozve se "irašajmasé" a postupne tak zvolaji uplne vsichni zamestnanci, aniz by se k tem dverim treba vubec podivali. Pravdou je, ze japonsky prodavac si vas hyska a jeste nez dosednete je u uz vas pripraven poslouzit. O to vetsi je pak rozladeni japonskych turistu, kteri v Cechach narazi na zcela normalni (ale treba ten den jen trochu nastvanou) ceskou servirku.

Casy se ale meni. Znam pripad, kdy si japonsti turiste neformalne stezovali svemu pruvodci na jednu ze servirek. Nanestesti pro ni tak ale cinili v obchode, kde maji japonsky personal a kde jeden ze sefu umi japonsky a s majitelem restaurace se zna (oni se tu znaji vsichni se vsemi, je to takova mala neskodna mafie). Pro dotycnou servirku byl ten den poslednim v one restauraci.
8 hodin, pošesté
Sůpá mónin, aneb jedno bezva ráno v japonské televizi
Jednou z možností jak poznávat cizí kultůru, je prostřednictvím televize. Není to sice většinou bůhví co, ale i tak se člověk dozvi ledacos zajímavého.

TokyoDíky tomu, že jsem přestal nosit hodinky před mnoha lety, je mým jediným zdrojem informací o přesném času můj mobilní telefon. V Japonsku kde ovšem mají mobilní sítě v jiném frekvenčním pásmu mně byl můj mobil na nic a proto jsem ho používal jen jako budík. Jedno pozdní ráno jsem si v hotelu zkusil zapnout televizi abych zjistil, že naštěstí i zemi vycházejícího slunce mají program pro vstávající s názvem "Sůpá mónin" (tedy "Super ráno" - něco jako Dobré ráno na ČT1), složený zejména ze zpravodajství, předpovědí počasí, hudby a nějakého "pojiva" (tedy nosného tématu daného dne). Ono ráno jsem dozvěděl, že vítr bude foukat z jihu a že teplota bude kolem nuly. V podstatě skoro stejná situace jako v Praze. Rozdíl byl ten, že redaktora, který referoval o počasí, jsem za celou předpověď viděl jen dvakrát (úvodní a závěrečný pozdrav s úklonou), zatímco celý zbylý čas kamera zabírala velkoplošný dotykový displej a ruku redaktora, která na displeji pomocí elektronické "fixy" kreslila směr větru, vyznačovala oblasti srážek a prostřednictvím menu měnila měřítko mapy. Při sledování této předpovědi se mi vybavily vzpomínky na socialistické předpovědi počasí, kdy pan meteorolog Seifert na papírové mapě s topornou elegancí vysvětloval, odkud bude druhý den foukat.

Během tohoto pořadu jsem si uvědomil, jak jsou japonci různými displeji a obrazovkami obklopeni. Jsou totiž používány na mnoha místech, kde v Čechách najdete spíše informaci natištěnou na papíře, či v podobě nějaké mechanické reklamy. Například na jedné lince metra jsou nad dveřmi promítány informace o počasí, jizdní řád a samozřejmě reklamy.

Ale zpět k prosluněnému ránu. Ono ráno zpravodajský blok obsahoval pouze dvě informace:
1) počet obětí tsunami se vyšplhal přes 50 tisíc
2) na silnici, mezi dvěma vesnicemi ve středním Japonsku byla nalezena zavražděná školačka.
Věru super ráno!
8 hodin, popáté
Hakone, aneb "Vzhůru do rušné přírody"

Zní to jako nesmysl, ale je to tak. Pokud v Japonsku stojí něco za vidění buďte si jisti, že nápad navštívit takové místo má kromě vás i dalších X desítek až stovek lidí. S největší pravděpodobností se vám tedy nestane, že byste zažili samotu.


hora FujiMěl jsem, během svého krátkého pobytu v Japonsku, možnost podívat se za přírodou dvakrát. Poprvé jsem navštívil oblast Hakone, resp. horu Hakone-yama. Je to již vyhaslá sopka, která v současné době dští jen plyny a páru. Jedním z velkých + tohoto místa je fakt, že v vrcholu z hory Hakone je krásný výhled na symbol Japonska Fuji-yamu. Oblast patří do národního parku Fuji-Hakone-Izo a pokud máte jen jeden den k návštěvě přírody a přebýváte v Tokyu, pak je tohle vhodné místo. Z Tokya lze použít vlak, pak se ve stanici Odawara Station přesedne na úzkokolejnou lokálku (Hakone Tozan Railway), která, stoupaje do strmého svahu, několikrát využívá (teď mne omluvte za ten termín) úvratí, takže chvíli jedete popředu, chvíli zase pozpátku a trať se klikatí jako horská dráha. Pak přesednete na pozemní lanovku (stejnou, jako máme v Praze z Újezda na Petřín - Hakone Tozan Cablecar) a nakonec na lanovku klasickou (tedy se zavěšenými kabinkami - Hakone Ropeway), která vás vynese až k vrcholu hory. Bohužel jsme ten den neodhadli čas, takže jsme zde byli poměrně pozdě – zatímco všichni odjížděli, my teprve mířili na vrchol. I tak to ale stálo za to!

Dobrá rada pro návštěvníky: Mnoho vrcholů v těchto horách dosahuje výšky přes 1000m, takže pokud se rozhodnete pro návštěvu, vybavte se jako když vyrážíte na Sněžku.dřevěné zábradlí ;-)

Abych se ale nerozplýval jen nad přírodními krásami. U horní stanice lanovky jsem narazil na toto vskutku pravé "dřevěné" zábradlí vyrobené z betonu. Za povšimnutí rovněž stojí z "kmenů" rašící nerezové výhonky a dozajista přirozené letokruhy (škoda, že při téhle velikosti obrázku to není vidět). :-)

Protože ale u přírody jde hlavně o vizuální stránku (kterou ovšem, díky světelným podmínkám, nemohu zprostředkovat), zde najdete více informací : http://www.kankou.hakone.kanagawa.jp/index_e.html
8 hodin, počtvrté
Vlaky a Japonsko k sobě patří, takže si dovolím ještě několik postřehů z jejich používání.

V japonských vlacích se jezdí popředu
Japonská lokálkaPři cestování vlaky jsem narazil i na tuto zajímavou soupravu. Co mne na ní zaujalo byl fakt, že nikde nebylo vidět schůdky, po kterých by se strojvůdce dostával z kabiny. Řešení bylo jednoduché – strojvůdce si při vystupování vysunul chůdky, po kterých sestoupil do prostoru cestujících a schůdky opět uklidil.
Další zajímavostí je, že v japonských vlacích se jezdí vždy popředu. Jak je to možné?
Jednoduše. Sedačky jsou po dvojicích otočné a vždy na konečné personál vlak nejenom uklidí, ale i otočí sedačky čelem po směru následující jízdy. Má to současně i tu výhodu, že pokud cestujete s přáteli a chcete se s nimi za jízdy bavit, jednoduše si jednu dvousedačku otočíte. Jak prosté...

Kouzlo čistoty
Chtěl bych všechny, kteří ještě Japonsko nenavštívili, varovat: Na železnici buďte připraveni na to nejlepší. Zní to hloupě, ale je to tak. Ne, že by vše bylo skvělé, ale dlouholetý uživatel "služeb Českých drah" bude podvědomě celou cestu vlakem či pobytu na nádraží hledat filmový štáb, který ty kulisy namaloval. Jinak si totiž nejde vysvětlit, že nádraží není plné bezdomovců a jiných individuí (oni tam možná jsou, ale i japonský bezdomovec si zachovává určitou úroveň, takže si ho zpočátku nejspíš nevšimnete), není tam smrad, ale čisto a nádražní hala více připomíná tu letištní, než sklad ztracených iluzí. Rovněž se vám dostane příležitosti vyzkoušet si jaké to je, když přijede vlak na čas. Vlaky jsou na každé konečné uklizeny (uklízeči a uklízečky zvládnou uklidit celou soupravu běhe cca 10-ti minut – nemluvím o Šinkanzenu, kde to myslím trvá minut pět, ale to si nejsem jist). V zimě se v nich topí a předpokládám, že mají klimatizaci. Všimněte si prosím, že skrz okna vlaku je vidět! :-D

Zážitkem pro trudomyslného našince je pak setkání s vlakovým zřízencem (nevím, zda je to správný termín, ale s průvodčím tak, jak ho známe my, jsem se nesetkal). Když prochází vlakem, vstoupí (po otevření automatických) dveří do vagonu a ukloní se. Poté projde celým vagonem, na konci se otočí a znovu ukloní. Když jsem to viděl poprvé myslel jsem si, že se mi to zdá.

A teď se prosím proberte ze snění. Nerad bych měl na svědomí někoho, kdo po přečtení tohoto článku začal hledat podobné výdobytky u nás.
8 hodin, potřetí
Protože zmínka o veřejné dopravě měla ohlas, tentokrát se krátce podělím o své zkušenosti z jejího používání.

Systém veřejné dopravy je v Tokyu založen na železnici. Metro takové, jaké ho známe z Prahy (tedy tunely hluboko v zemi), to v Tokyu nenajdete. Jednak proto, že Tokyo je v podstatě placka a pak také z toho důvodu, že Tokyjské metro je vlastně železnice svedená pod zem. Funguje to tak, že na předměstí nastoupíte do vlaku a frčíte do práce (kdo bydlí do půl hodiny od kanceláře, ten to má, dle tokyjských poměrů, blízko). Když se souprava přiblíží k centru, zajede pod zemský povrch a skrytě pokračuje dál. Zřejmě existuje/jí i linky metra, které jezdí jen pod zemí. Které to jsou, to ale nevím.
(Kdo ví, nechť prozradí pod článkem.)

Jak jsem již uvedl, měl jsem štěstí, ale současně i malou šanci poznat, jak to vlastně s tou hromadnou dopravou je – v Tokyu jsem byl jen několik dní a nacpané metro jsem nezažil, takže berte prosím moje závěry s rezervou.

Metro je malinko složitější, neboť má více linek, které jsou navíc delší. Několikanásobně v porovnání s tím, co známe z Prahy. Kdo byl v Londýně, ten má představu. :-)
Mapka je k vidění zde: http://www.volny.cz/nipp/mapatm.htm

Jízdenky na MHD v Tokyu.Neméně zajímavý je systém jízdenek. Jízdenky jsou velikosti karty do bankomatu a můžete se setkat se třemi typy.
Buď je v nich čip (jízdenka s tučnákem – ty se na turniket jen přiloží na označeném místě), nebo mají zadní stranu celou "magnetickou" (pricip magnetického proužku jako má platební karta – ta se do turniketu zasune, aby na vás po jeho projití "vykoukla" na jeho konci). Posledním typem je jakýsi čárový systém (jízdenka se skleněnými baňkami – používá se stejně jako předchozí typ) – turniket odečte peníze a zaznamená zůstatek na zadni stranu. Aby byl zůstatek zaznamenaný čárovým kódem čitelný i pro normálního smrtelníka, je z přední strany natištěn sloupec s hodnotami a pokud zůstatek klesne např. pod 2000 jenů, strojek v turniketu vysekne dírku u číslice 1500.

Turnikety jsou jak u vstupu do stanice, tak i na výstupu. Jak jsem byl poučen, pouhý vstup do stanice stojí asi 160 jenů. V tokyjském metru nepanuje demokracie (jako u nás, kde platí ti, kdo nemají rychlé nohy a nebo naopak mají zbytky slušnosti v těle) – platit musí každý. Kdo nemá jízdenku, toho zkrátka turniket nepustí.

Zajímavá situace nastane, pokud vám zůstatek na jizdence nedovolí vstup do stanice, nebo naopak opustit stanici. V takovém případě si zakoupíte v automatu novou jízdenku, ale teď přichází velmi zajímavý moment. Jízdenky se položí "na sebe" a vsunou do turniketu současně. Než projdete ten cca. jeden a půl metru skrz turniket, "mašinka" uvnitř přečte obě jízdenky, odečte příslušnou částku a vám vrátí jen tu, na které je nenulový zůstatek. Hezká hračka, ale musím přiznat, že mne tato dokonalost po celou dobu mého pobytu lehce rozčilovala. Přeci jen technika je věc ošemetná a kromě toho víme, jak různé automaty fungují u nás.
Asi jsem skutečně synek z venkova. :-)
8 hodin, podruhé
Každá cesta začíná přípravami a ani u mne tomu nebylo jinak.

Přípravy
Přípravy začaly již zhruba dva měsíce předem. Potřeboval jsem zejména nový pas (starý propadl) a letenku. Pas vyřešil Úřad městské části Praha 4, letenku jsem si obstaral přes Internet.
Další problém – elektrické "záležitosti" své výbavy (fotoaparát, holicí strojek), resp. jejich napájení/nabíjení se ukázal jako nicotný, neboť oba dva naštěstí disponují rozsahem napájení od 100 do 230V, takže vlastně pohoda.
Pro neznalé: V Japonsku můžete narazit na 100V/50Hz (východ + Tokyo), ale i 100V/60Hz (západ). Pro jistotu jsem si pořídil ještě náhradní akumulátor do fotoaparátu, ale jak se později ukázalo, celkem zbytečně.
Zbytek, tedy cestovní pojištění a preventivní návštěva zubaře, není třeba snad ani zmiňovat. :-)

Cesta
Letěl jsem přes Londýn. Do Londýna je to skok, ale do Tokya je to dálka. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit propašovat si do letedla PET lahev s pitím. Ne, že by pití podávané v letadle bylo špatné, ale takhle má člověk alespoň snadno přehled o vypitém množství. Já jsem cestou tam pil tak, jak jsem zvyklý doma (tedy občas a jen trochu) a zle se mi to vymstilo. Po cca. devíti hodinách se mi začalo dělat zle a než jsme přistali měl jsem co dělat, abych se nepozvracel. Poté jsem pak s bolestí hlavy trávil zhruba hodinu v letištní hale popíjením 0,4l džusu za "krásných" v přepočtu 120 Kč. Inu, každá blbost něco stojí.
Ještě jedna dobrá rada pro Ty, kteří dosud neletěli letadlem: Pokud si budete moci vybrat, kde budete v letadle sedět, vyberte si místo u uličky a ne u okénka. Koukat ven je sice krásná věc, ale když si pak chcete odskočit, musíte se drápat (dle typu letadla a místa, kde sedíte) přes jednoho či dva lidi. Nehledě na to, že stejně většinu cesty není na co koukat.

První dojem
První dojem je obvykle ten, který vám poskytne pohled z okénka letadla, případně letištní hala. Na mne zapůsobilo Japonsko jako země složená jen ze tři barev - šedé (domy, továrny a kancelářské budovy), hnědé (rýžová pole s jejich bahnitou vodou) a zelené (golfová hřiště).
Tyto barvy pak byly rámovány silnicemi, dálnicemi a občas železnicí. Jako nicotný doplněk se pak jevily plošky "divoké" přírody v podobě bambusových porostů. Když pak letadlo kleslo dostatečně nízko a já zahlédl na silnici auto jedoucí vlevo, bylo to jasné. Poprvé v životě jsem vytáhl paty z Evropy a jsem v Japonsku.

Japonsko uctivé a jiné
To, na co narazíte jako první je korektnost a uctivost. Zvyká se na to rychle a je dobré se chovat stejně. Proto záhy zjistíte, že se hodí znalost slovíček sumimasen - promiňte, s dovolením... a arigato gozajmas(u) – děkuji. Jejich použitím se nic nezkazí. Co mne překvapilo byl fakt, že je slyšíte neustále, všude a od každého i v situacích, kdy by rodilý obyvatel Prahy ani nevzdechl. V některých obchodech a restauracích je, abych tak řekl, téměř zpívají neustále dokola. Děje se tak proto, že je tam obvykle velký provoz a stále někdo odchází (je tedy třeba poděkovat za to, že nechal firmě vydělat), přichází ("děkujeme, že jste si vybral právě náš podnik..."), případně si objednává jídlo (a je tedy třeba poděkovat, že se host rozhodl utratit peníze právě zde). Je to taková děkovací píseň.

V soupravě metraNa druhou stranu Japonec zásadně nesmrká, ale popotahuje. Když takový jedinec nade mnou stál v metru, měl jsem sto chutí podat mu kapesník. Fakt chuťka. Rovněž v restauraci, či ještě lépe v nějaké levnější jídelně je to v době oběda jako ve vepříně – v Japonsku totiž není neslušné u jídla srkat, nehledě na to, že pří jedení např. nudlí hůlkami to ani jinak nejde. Z počátku jsem se sice snažil, ale jediného efektu, kterého jsem tím dosáhl bylo to, že jsem se stal středem pozornosti okolo sedících kteří pozorovali, co že to s těmi nudlemi provádím za kousky, abych si je nacpal do pusy jedním pohybem. Po čase jsem si zvyknul a byl za vepříka rovněž.

Zažil jsem, že při čekání na metro se společnost prostřednictvím rozhlasu omlouvala cestujícím za dlouhé čekání, neboť souprava přijela o minutu později. V ten moment mne napadlo, kolik zaměstnanců Českých drah by zemřelo vyčerpáním, kdyby se jménem společnosti museli mlouvat za každé minutové zpoždění vlaku. Asi hodně.

To metro ve kterém jsem vyfotil tenhle obrázek bylo docela prázdné (Vyfoceno ve 21:10 všedního dne). Je to možná zázrak, ale já jsem na nacpané metro za těch pár dní pobytu nenarazil. Všechy soupravy, které jsem použil, byly takhle prázdné.
Dotaz na ty, kteří již v Tokyu byli: Je to normální, nebo jsem měl jen štěstí?
8 hodin

- přesně tolik mne dělilo od Japonska před mou první návštěvou této země.
Předně bych chtěl říci, že nejsem žádný japanofil. K Japonsku mám veskrze chladný, někdy až záporný vztah (to pro lov velryb) – nikdy jsem nějak zvlášť ani netoužil se tam podívat a nebýt přítelkyně, nepojilo by mne s touto zemí na východě asi vůbec nic. Avšak právě vzhledem k přítelkyni jsem si řekl, že bych si měl rozšířit obzory. Rozhodl jsem se tedy (po zkušenostech z let předchozích, kdy jsem vždy druhou polovinu prosince řešil kde budu na Silvestra, abych pak nakonec jel stejně někam jinam), že návštěva Japonska je docela dobrý nápad, jak poznat něco nového a současně i uniknout z alkoholových oslav konce roku v srdci Evropy.

Berte tedy prosím tento a hlavně mé budoucí příspěvky jako soubor postřehů a zkušeností (sem tam i rad) od "neználka", který šest dní objevoval Japonsko.
Současně budou mé postřehy (pokud bude zájem) cestou, jak podpořit a oživit tento server, ze kterého jsem před cestou načerpal spoustu informací, které bych jinde nenašel.
Pokud narazíte na nějaký nesmysl, pravopisnou chybu, překlep, nebo prostě jen nebudete mít náladu na to číst mé názory, napište to prosím pod článek a já zmlknu.
Ohlasy jsou vítány :-)

Děkuji.

Dancer
Japonske postovni znamky
Jako maly kluk jsem sbiral kde co, ale postovni znamky byly jasnou jednickou. A tak pri pohledu na dopis, ktery Naoko dostala od kamaradky z Tokya, jsem se trochu do sveho detstvi vratil. Kapitalni ulovek! Tak pred 17 lety bych za tyto tri kousky (Astro-boy, Urutora-man a Barutan-seijin) byval dal skoro cokoliv. Na strankach Japonske Posty jsem pak zjistil, ze podobnych vyrocnich znamek existuje v Japonsku cela rada.

Japanese Commemorative Post Stamps - Astro-boy, Urutora-man and Barutan-seijin

Japonska Posta si mne vsak ziskala jiz davno pred tim. Kdo v Japonsku nejakou dobu zil, urcite zna pohledy nengajou (cti nengadžó), ktere Japonci rozesilaji kazdy rok vsem svym pribuznym, znamym a kolegum. A protoze jsme v Japonsku, nic neni jednoduche a tak i pro nengajou plati striktni pravidla. Postihne-li japonskou rodinu v uplynulem roce umrti, je velmi nevhodne pozustalym karty nengajou zasilat. Aby nedoslo neprijemnych omylum, na prelomu listopadu a prosince rodina rozesila tzv. mochuu hagaki, jakesi smutecni karty. Karty nengajou musi byt datovany a doruceny prvniho ledna. Aby takovy naval posta zvladla, karty se posilaji zhruba do 20.12. Ale i kdyz zapomenete a odeslete "pe-efko" pozdeji, musite jej datovat k 1.1. Ale zpet k postovni instituci. Vsechny karty nengajou vydane Japonskou Postou maji specialni kod a koncem ledna jsou slosovany. Jiz si presne nepamatuji hlavni vyhru z tohoto roku, ale mam pocit, ze to byl pobyt v luxusnim hotelu pro dva v exoticke lokaci. A protoze japonska domacnost v prumeru rozesle zhruba 100 prani, sance vyhrat alespon tu nejnizsi cenu je celkem velka. A tou nejnizsi cenou jsou ... vyrocni postovni znamky. :) Nu, Ceska Posta ma co dohanet.
Okasan, Okasan aneb Best of Queen v japonstine
Pred malou chvili jsem nasel nekde na Internetu naprosto silenej song. Vyber toho nejlepsi od Queen, ovsem v japonstine! Jakmile se ozvalo misto "Mama, life had just begun" "Okasan, mou dame da yo ne" (nebo tak nejak), vedel jsem, ze si tento skvost nemohu nechat jen pro sebe. :) Takze stahujte zde. Jak tato nahravka vlastne vznikla, jeste nevim, ale patram, patram.

Kween - Queen from Japan

vecerni update - nepravdepodobnejsim autorem skladby se zda byt japonska skupona Kween. Vice na www.kween.jp.
Japonstina II - jazykolamy
Nedavno ctenari Milan a Monk hojne doplnili prispevek Japonstina I - nadavky a tak znovu podnitili muj zvolna uvadajici zajem o japonstinu. Trochu jsem tedy vyzpovidal Naoko a vysledkem je dalsi lingvisticka lahudka - jazykolamy. Zkuste kazdy trikrat co nejrychleji opakovat! V pripade zajmu mohu na server umistit i zvukove zaznamy se spravnou vyslovnosti od rodileho mluvciho ;)

Nama mugi, nama gome, nama tamago! Aneb "Cerstva psenice, cerstva ryze, cerstve vejce!" (Ze by davny pokrik japonskych trhovcu?)
Tonari no kyaku wa yoku kaki kuu, kyaku da! "Souseduv host ji hodne ovoce kaki!" (Japonsko-anglicky slovnik uvadi u slova kaki anglicky ekvivalent persimmon. Prast jako uhod.)
Aka makigami, ao makigami, ki makigami! Makigami je takove starobyle japonske lejstro, vypada jako vysokoskolsky diplom, rozbaluje se vertikalne a cte se zeshora dolu. Aka, ao, ki jsou barvy cervena, modra a zluta.
Basu gasu bakuhatsu! V autobuse vybuchl plyn.
Mate pekne fotky z Japonska ?
Pokud ano, mate sanci si prozit svych pet minut slavy. Casopis Metropolis vyhlasuje soutez o nejzajimavejsi snimky Japonska. Osobne jsem se uz jedne podobne souteze zucastnil, bohuzel jsem nepostoupil ani do prvniho kola. Ale tentokrat to zkusim zase! Poslu svuj nejoblibenejsi obrazek a jeste dalsi dva a kdo vi, treba budu mit tentokrat vice stesti. Kazdy fotograf muze totiz zaslat pouze 3 snimky. Poradte mi tedy prosim, ktere jsou ty nejlepsi. A samozrejme, pokud muzete, zucastnete se take. Ceska republika potrebuje v Japonsku preci jen trochu zviditelnit.
Nenechte si ujit
V ceskych kinech lze stale jeste shlednout japonsky film Samuraj (Zatoichi). Prosim neplest s americkym velkofilmem Posledni samuraj. Kdo ma rad Quentina Tarantina, tak se mu Samuraj v podani Takeshi Kitana bude urcite libit. Film je bohaty na krev, osobity humor, krev, podmanivou hudbu, krev a krev. Podrobnejsi recenzi lze nalezt napr. na www.manga.cz. Videl jsem a doporucuji!

O filmu Ztraceno v prekladu toho jiz bylo napsano hodne, v kazdem pripade se jedna o snimek, ktery zachycuje soucasne Japonsko v cele jeho silenosti i nadhere. Alespon tedy doufam. Nevidel jsem a doporucuji.

ps. Kam se hrabe ucitel Umy Thurman na Zatoichiho.
Tulen nad cloveka
V srpnu 2002 pribyla na japonskem nebi showbusinessu dalsi hvezda. A to ne ledajaka! Tama-čan je totiz tulen! Presneji receno tulen s mizernym smyslem pro orientaci. Japonsko, Tokyo, tulen Tama-chanZ Beringova more do reky Tama, kde se poprve objevil a po ktere je pojmenovan, jsou to tisice kilometru. A protoze Japonsko by se rado zbavilo nalepky uspechane a pretechnizovane spolecnosti, zbloudilemu tuleni se japonska media zacala venovat prakticky denne. Zpravy byly hned od pocatku velmi dramaticke, ale nejvice diskutovanou otazkou se stalo samotne preziti neboheho tvora. Muze Tama-čan, zvykly na studene arkticke prostredi, prezit ve vrazednem horku tokyjskeho zalivu?

Nastesti pro tulene a jeho fanousky vse dopadlo dobre. Tama-čan preckal leto a jeho popularita stale rostla. Postupne vznikl fanklub, byl usporadan festival a mnoho novych vyrobku neslo jeho jmeno. Politici se predhaneli ve svych prirovnanich k Tama-čanovi. Japonska vlada udelila tulenovi zvlastni povoleni pro volny pohyb po vsech tokyjskych vodnich kanalech. Cela hysterie vsak dosla prilis daleko, kdyz mesto Yokohama udelilo milemu tulenovi cestne obcanstvi (džuminhjo) se vsemi jeho vyhodami. V tu chvili se strhla vlna nevole, predvsim od cizincu, kteri na podobnou vysadu neuspesne cekaji dlouhou dobu. Nekolik z nich v cele s hlavni organizatorem Davem Gutteridgem (se kterym jsem rok a pul hral hokej) se dokonce prevleklo za tulene a dozadovali se stejnych vysad jako Tama-chan. A nejedna se jen o Americany ci Kanadany. V Japonsku zije mnoho Cinanu a Korejcu jejichz rodiny sem byli privleceni za prvni ci druhe svetove valky. Tito lide, ac narozeni a vychovani v Japonsku, stale cekaji na udeleni trvaleho pobytu.

7. dubna 2003 vydalo mesto Saitama cestne obcanstvi kreslene postavicce Tetsuwan Atomu, znamejsiho pod jmenen Astro Boy. Dalsi prameny: BBS, TBS (videosekvence), Friends of Tama-chan.
Job na draka (Fukuryu)
Sebevrazedne piloty kamikaze ("bozsky vitr") zna i male dite. Co male dite ale netusi je fakt,Fukuryu - japonsky sebevrazedny bojovnik utocici pod vodou ze Japonci jakozto velmi dumyslny narod se nespokojili s obetovanim svych mladych muzu pouze ve vzduchu. Ke konci druhe svetove valky prisla zoufala japonska armada s navrhem zcela sokujici zbrane. Fukuryu aneb "stastny drak" (podle nekterych pramenu "prikrceny drak") byl vojak obleceny do specialniho skafandru a vyzbrojen ucinnou trhavinou upevnenou na dlouhe bambusove holi, ktery cekal v melke vode na nepratelske lode. Pripadne se mohl vydat na sebevrazednou misi do protivnikova pristavu. Nastesti se diky cetnym logistickym problemum nepodarilo nikdy tuto zbran masoveji nasadit. I tak ale mnoho japonskych muzu zbytecne zahynulo pri jejim testovani.


Doprovodna fotografie byla porizena ve stale expozici muzea Yushukan.
Kdyz Japonci vrazdi Japonce
Hirosemu vsak tento druhy vagon z nejakeho duvodu nevyhovoval, a po nekolika zastavkach prestoupil do vagonu tretiho. Bylo to vsak chybne rozhodnuti, jak by mu mohl potvrdit kazdy z cestujicich, kteri rano pouzivaji trasu Marunouchi. V ranni spicce jsou vsechny vlaky smerujici do Tokya preplnene, a tak se Hirosemu podarilo najit jen nepohodlne misto k stani v tlacenici naproti dverim. Ze vsech stran obklopen lidmi a s uzkosti, aby nekoho nepichl ostrum koncem destniku, snazil se sundat tasku z ramene, aby ochranil sacky se sarinem. Pri teto sve cinnosti vsak roztrhal noviny, v nichz byly sacky zabaleny, a ty mu ted trcely z tasky, zatimco igelitove sacky se sarinem spadly na zem k jeho noham. V tomto okamziku si nestastny Kenichi Hirose nejspis lamal hlavu, kam dal svou injekcni strikacku - tu bude totiz behem nekolika nasledujicich minut jiste potrebovat, pokud nekdo omylem na sacky se sarinem slapne. V panice se mu nejakym zpusobem podarilo oba dva sacky postrcit nohou pod rohove sedadlo, a kdyz vlak smerujici ke Kasumigaseki vjel do stanice Ochanomizu, Hirose je oba propichl. Kapalny sarin se rozlil na podlahu vozu a on rychle vystoupil a utekl.
...
O jedenact minut pozdeji vjel vlak do stanice Kamiyachou a v jednom z okamziku majicich nejblize k panice z nej mnozi cestujici vybehli, spechajice k vychodum. Shunkichi Watanabe, postarsi svec v duchodu, vsak ze zamoreneho vagonu nemohl uteci tak jako ostatni. Mel tu smulu, ze sedel hned vedle novinoveho balicku, leziciho ted v kapalneho sarinu, ktery mu dotekl az k noham. Zatimco ostatni prchali, Watanabemu bylo prilis spatne, nez aby mohl vstat; minutu ci dve uz nervovy plyn inhaloval a ted zustal ve vagonu sam a umiral.


V pondeli 10. brezna 1995 behem dopravni spicky vypustilo deset privrzencu sekty Óm šinrikjó smrtelny plyn sarin do vybranych vlaku smerujicich do stanice Kasumigaseki. Na nasledky tohoto utoku zemrelo 12 lidi a vice nez 5000 jich bylo zasazeno. Sok byl pro Japonce o to vetsi, kdyz si uvedomili, ze tuto brutalitu provedli jejich vlastni spoluobcane. Veskrze slo o mlade, inteligentni absolventy prestiznich japonskych univerzit, manipulovane fanatickym Shoko Asaharou. Behem nasledujich mesicu vysly najevo jeste dalsi hruzy, ktere sekta spachala na svych clenech, protivnicich i nevinnych obyvatelich.

Toto temne obdobi je fascinujicim zpusobem vyliceno v knize D.W.Bracketta Svaty teror, Armageddon v Tokiu. Momentalne je tento titul dostupny na Vltave za pouhych 50 Kc. Uvedene ukazky jsou prevzaty prave z teto knihy. Kazdy, kdo se zajima o Japonsko, by si mel rozhodne tuto knihu precist, protoze Japonsko to nejsou jen manga, samurajove a vyspela technika, ale nekdy i prapodivne fungujici spolecnost, plna rigidnich pravidel a zvyku, zmeti spletitych vztahu a pokrivenych charakteru.

Shoko Asahara byl 27. unora 2004, tj. po necelych osmi letech, odsouzen k smrti.
Purikura
Uz samotny nazev je priznacny pro soucasne Japonsko a jeho poulicni pop-kutluru. Purikura je zkracena verze japonskeho Purinto Kurabu, coz je zkomolenina anglickeho Print Club, tedy cesky Klub tisku. Jedna se o malinke samolepky, ktere si muzete nechat udelat ve specialnich foto-kabinkach. Tyto kabinky lze vetsinou najit v hernich centrech a jsou vzdy plne mladych Japonek. Po zaplaceni drobneho poplatku bezi cas a v pravidelnych intervalech je vnitrek kabinky vyfocen. Tou dobou uz je par nebo skupinka uvnitr a pozuje. Protoze je ale na vse celkem malo casu, vysledne fotografie jsou hodne bezprostredni. Pred samotnym tiskem se daji svetelnym perem pridat dalsi efekty jako je pozadi, text a ruzne doplnky (kvetiny, hvezdicky, srdce atd.). Mlade Japonky sebou casto maji velke, tezke albumy, do kterych male samolepky vkladaji treba nekolik let a pak se s kamarady schazeji a prohlizeji a debatuji. Je urcite velkym sokem najit tohle album treba po 10 letech. Mimo alb se samolepky purikura lepi na vsechno mozne, vzdy ale na mobilni telefony. Purikura zacinaji byt popularni i v dalsich asijskych zemich a snad dokonce i v USA a Evrope! A kdo vi, mozna uz brzy se objevi i v Cechach.

Jasne, ze i ja mam doma purikury a dokonce jsem planoval je nafotit a pridat k textu. Ale dosel jsem k nazoru, ze tentokrat by to nebylo vhodne, jsou dost soukromeho razu. Radeji vas tedy odkazu na greggman.com a mypurikura.tripod.com.
Japonsky kapesni popelnik
Predstavte si nadrazi. Proste obycejne nadrazi, kde lide cekaji na vlak, ctou noviny, povidaji si, lemtaji lahvace a tak dale. Nekteri z nich kouri. O tom, kam odklepavat popel a kam zahodit spacka, moc nepremysleji. Proste "pohoda". Ne tak v Japonsku. Kuraci se tu na nastupisti sporadane sdruzuji v oblastech pro ne specialne vyhrazenych a popel poctive odklepavaji do popelniku. Co kdyz ale zadny popelnik neni v dohledu? Profesionalni japonsky kurak ani na okamzik nezpanikari a z kapsy vytahne prenosny popelnik "hayzara"!

Japonsky prenosny popelnikJaponsky prenosny popelnik

Veskery popel odklepe do nej, nedopalek cigarety tez, pak popelnik zavre, strci do naprsni kapsy a nasedne na vlak. Cas od casu popel vysype a tasticku umeje. Roztomile, ze?

Kdyz jsem psal o tom, ze japonske hanami trochu pripomina rekreacni plaze u more, asi malokdo mi veril. Tady je nevyvratitelny dukaz, Japonci jsou obcas fakt mimo. :)
V Japonsku prave rozkvetaji tresne
Jaro je samo o sobe prijemna vec a to japonske neni zadnou vyjimkou. Obdobi sakura, kdy asi na tyden vypuci na vsech tresnich nadherne bile kvety, je ale uplna magie. Byl by hrich toho nevyuzit a tak Japonci od nepameti dobu poradaji dychanky zvane hanami. S partnerem, kolegy a nebo sami vyrazi do parku, kde si povidaji, ctou, rozjimaji a obcas i popijeji sake. O vikendech to pak na nekterych mistech vypada jako nekde na plazi u more, jen misto dek jsou vsude modre igelitove plachty a nikdo neni v plavkach. Lide se tisni, okrikuji neposedne deti a clovek mimodek patra po vuni soli, ktera by prece ve vzduchu mela byt. Kdyz ale trochu zafouka vitr, pripadate si pro zmenu jak v zimni snehove vanici - vsude kolem vas poletuji drobne bile kvety. Samozrejme, ze vsichni fotograguji. Mladsi rocniky vetsinou mobilnimi telefony, starsi profesionalne vypadajicimi pristroji. Fotografuje se uplne vsechno - detaily kvetu, rozkvetle stromy, portrety atd. V pondeli jsem se byl mrknout do parku Shinjuku Gyoen a i kdyz byl pracovni den, bylo tu hodne navstevniku. Shinjuku je nejrusnejsi a nejhlasitejsi cast Tokya, takze tenhle park je doslova oazou v pretechnizovanem centru Japonska. Vstupne cinilo 200 yenu a bohuzel zde platil zakaz konzumace alkoholu. Fotografie naleznete v galerii.
V pruvodu s mnichy
V Japan Times existuje rubrika "Festivaly", kterou celkem pravidelne kontroluji. Nektere slavnosti vypadaji natolik zajimave, ze neodolam, popadnu fotak a vyrazim do akce. Tak jako tento ctvrtek, kdy se ve svatyni Kameido Tenjin konala "Pochodnova slavnost" Taimatsu Matsuri. Kameido Tenjin byla postavena v 17. stoleti a proslavil ji predevsim obraz malire Utaga Hiroshige z roku 1856. Noviny slibovali pruvod asi 100 lidi s pochodnemi. Vse melo vypuknout v 6 vecer.

Utaga Hiroshige - Kameido TenjinTaimatsu Matsuri

Na misto jsem dorazil o neco drive a prekvapilo mne, jak malo lidi prislo. Loni jsem se zucastnil slavnosti Kanda Matsuri a Sanja Matsuri, kde jsem byl svedkem malebnych pruvodu a totalne preplnenych ulic. Tady bylo ale vice mnichu nez navstevniku! Hned jak jsem se objevil, tak se mne pritocil jeden z nich a vnutil mi obradni bilou vestu, kterou jsem si pln zvedavosti pretahl pres kabat. Ale to uz mne jiny mnich popostrkoval k ostatnim dobrovolnikum, kteri se radili do dvoustupu. Asi 20 minut se nic nedelo a tak jsem mel moznost popovidat si s dalsim mnichem. Je neuveritelne, jak jsou vsichni prekvapeni, kdyz reknu, ze jsem z Cech. Spise si myslim, ze prekvapenim skryvaji neznalost, malokdo tu vi, kde vlastne Ceska republika lezi. Zniceho nic se pred svatyni objevili dalsi mnisi (mezi nimi i obligatni pistci v zelenem) a zacali dobrovolniky nahanet do sporadaneho pruvodu a rozdavat jim zhruba dvoumetrove bambusove pochodne. Ja jsem skoncil ve dvojici se starou Japonkou, ktera naprosto v klidu ignorovala me mile, uprimne usmevy. Zato ji bozstva ztrestala, nebot ji asi po 5 minutach zhasla pochoden. Celou dobu pak strkala jeji pochoden k me, ale ani to ji nepomohlo. Fotky z pruvodu mi moc nevysly, tak se alespon podivejte na nasledujici videosekvenci, kterou jsem natocil tesne pred "startem". Za zvuku pistal jsme asi hodinu chodili po "dvore", kde uz se mezitim preci jen shromazdil dav zvedavcu. Rekl bych, ze jsem byl celkem casto fotografovan. Po skonceni pruvodu se vsichni nahrnuli do svatyne, kde se chystal nejaky dalsi specialni obrad. Mne si ale odchytil mnich, se kterym jsem pred tim tak pratelsky klabosil a odvedl mne k pokladne (kde mimochodem sedela nadherna mlada Japonka, hadam, ze japonsti mnisi si na celibat nepotrpi). Tam mi slavnostne predal dvoje susenky jako odmenu za moji namahu. Vlasy mi smrdi kourem i po trojim umyti. Svetlonos, ten tvrdej chleba ma.
Japonske zeny se bouri
Hodne zajimavy clanek vysel v unorovem Koktejlu. Pasaz s malovanim v metru mohu potvrdit. Dnes je to zcela bezne i kdyz nektere Japonky samy citi, ze to neni uplne "košer".

Woman only train !

A jako bonus pridavam vlastni ulovek. Preklad anglickeho textu zni: "V pracovni dny je tento vagon urcen pouze zenam a to pro vlaky po 22:53 smerujici ze stanice Osaki do stanic Akabane, Omiya, Kawagoe a pro vsechny vlaky ze stanice Shinjuku po 23:05." Jak moc se japonske zeny meni, dokumentuje i Thilova historka Lesbians! Voyeurs!.
Tokio to dzungla, ktora trzeba odkrywac
Shodou okolnosti jsem se uz delsi dobu chystal napsat par slov o tematu, ktere pekne vystihl na svem weblogu Wojtek. Hold mu tedy alespon vzdavam polskym titulkem nasledujiho textu.

Pokud odhledneme od modernich ctvrti jako je Ginza nebo Roppongi a samozrejme od nadhernych svatyni a hradu (Kyoto, Nagoya), zjistime, ze japonske ulice nejsou prilis pekne - vetsinou velmi uzke, s dvoupatrovymi domky nalepenymi tesne na sebe a s minimem zelene. Kdyz ted vstanu a vykouknu z okna, tak ziram asi z 30 centimetru do zdi. Druhe okno je na tom o neco lepe - sousedi jsou vzdaleni cca 2 metry. Domy jsou casto takrka k nerozeznani a kdyz k tomu pridame fakt, ze po celem Japonsku funguji ty same obchudky (Seven Eleven, Lawson, Family Mart a nesmim zapomenout na vsudypritomne automaty s napoji), je velmi lehke se v teto dzungli ztratit. Coz ale neni vubec na skodu, japonska zakouti skryvaji nejedno prekvapeni. Vzdy mne pobavi, kdyz narazim treba na šintoistickou svatyni, kterou si majitel postavil primo na dvore. A nebo na takovy kontrast, jaky uvadi Wojtek. Nove budovy se stridaji se starymi. Sebemensi mistecko byva vyuzito, parkoviste pro auta byvaji dvou a az tripatrova. A jako pavucina visi nad ulicemi tluste kabely.

Strange building in YokohamaCables are everywhere

Obe dve fotografie jsem poridil minulou nedeli v Yokohame. Kdo by nechtel bydlet v architektonickem skvostu, jakym je budova vlevo? :)
Innocence
Vsichni zname sci-fi trilogii Matrix, ne kazdemu se vsak libi. Od prvniho dilu kvalita rapidne klesa a tak nejzajimavejsi casti zustava projekt Animatrix - osm kratkych animovanych pribehu odehravajicich se ve svete Nea, Trinity a Morfea (na vyse uvedene webove strace lze zdarma stahnout 4 z nich). Film, ktery je hlavnim zdrojem inspirace bratri Wachovskych, vsak zna uz jen hrstka priznivcu japonskeho anime. Ghost in the Shell (Kôkaku kidôtai) je pritom dilo smele se radici k takovym velikanum jako je treba Blade Runner. V GitS jsme prostrednictvim specialni zasahove jednotky zatazeni do podivneho boje mezi androidy a lidmi. Ovsem lide v roce 2029 jsou "vylepseni" nejruznejsimi voperovanymi pristroji, zatimco androide vypadaji krehce lidsky. Kde je hranice mezi strojem a clovekem? Snimek ac animovany je plny pomalych najezdu "kamery", pusobive hudby a dlouhych rozhovoru. Rozhodne doporucuji.

Ghost in the Shell 2 - Innocence

Po dlouhych 9 letech prichazi do japonskych kin druhy dil GitS - Innocence. Ac jsem film jeste nevidel, uz jsem se do nej zamiloval. Muzou za to nadherne zpracovane ukazky a hlavne podmaniva titulni pisen "Follow me". Ma posedlost dosla tak daleko, ze jsem si v ramci kampane koupil specialni kureci menu v KFC (a dostal DVD s ukazkami) a objednal listek do kina v predprodeji (a ziskal CD s touto skladbou). DVD mne hodne potesilo, zvlaste jeden z traileru (ktery bohuzel neni na internetu k dispozici) je dokonaly. Hlavni hrdina Bateau je v nem zle zasazen v divoke prestrelce v malem japonskem obchudku. A ta hudba! Ja vim, opakuji se :) Dnesek jsem mel v kalendari zatrhnut cervenou barvou - jde se do kina! S hruzou jsem vsak zjistil, ze verze s anglickymi titulky byla stazena. Duvod? "Imperfect subtitles". Na dotaz, kdy mohu doufat ve verzi s titulky, jsem dostal klasickou japonskou odpoved, ze asi az za hodne dlouho. Topim se v depresi.
Unikatni japonske svatebni oznameni
Asi pred ctrnacti dny dostala Naoko svatebni oznameni od jednoho sveho kamarada. Jak se muzete presvedcit sami, jedna se vskutku o mistrovske dilo a to jak po strance graficke tak i stylisticke. Japonci se s anglictinou nemazli. "Just" nebo "Jast", vzdyt je to jedno, nakonec se to cte stejne, ne?

Japonska svatba! JAST DO IT!

Jmena novomanzelu jsem pro jistotu vycernil. A koho by zajimalo, co vsechno dokazi Japonci s anglickym jazykem, at si nalistuje stranku engrish.com. Uz samotny nazev je velmi sarkasticky. V japonstine sice existuje souhlaska (respektiva rada) "r", ale ne uz "l". A tak slova psana latinkou obsahujici "l" nebo "r" predstavuji opravdovy test jazykovych znalosti. Je to proste "klize"!
Muzeum valky Yushukan
Rada z nas si Japonsko a vse japonske az velmi nezdrave idealizuje. Existuji vsak skutecnosti, pred kterymi nelze jen tak privirat oci. Jednou z nich je fakt, ze Japonsko bylo znacnou cast sve historie militantnim a velmi nebezpecnym statem. Prvni invaze Korei probehla jiz v roce 1592, ale nejvetsi teror zde zpusobili Japonci za druhe svetove valky. V obsazene Korei byla japonstina vyhlasena jako oficialni jazyk a rada Korejcu prinucena bojovat za japonske barvy. Pres 100 000 korejskych zen slouzilo japonskym vojakum jako sexualni otrokyne. Navic se Japonsko dodnes nedokaze se svou minulosti vyrovnat, coz stezuje vztahy s okolnimi staty. Bezni obyvatele vsak patrne zustavaji v sladke nevedomosti. Skolni ucebnice ale i jine texty jsou casto pouhou glorifikaci Japonska, o cemz jsem se sam presvedcil pri navsteve kontroverzni svatyne Yasukuni, resp. Valecneho muzea Yushukan. Vystava zacina celkem nevinne - ozdobne brneni samuraju, nablyskane savle a mece, luky, muskety - z toho vseho na vas dychne minulost a trochu i romantika. Jak se vsak dostavame do novejsi a novejsi doby zjistujeme, ze vzdy je Japonsko liceno jako stat, ktery se snazi udrzovat mir a valku voli jen jako posledni moznou variantu. Napriklad obsazeni Korei je obhajovano rostoucim vlivem Ciny. Nepripomina vam to nahodou neco?

Yasukuni Jinja - fotografie mrtvych vojakuYasukuni Jinja - tabla duchu

V muzeu jsem mel poprve na vlastni oci shlednout letoun kamikaze. Nikdy mi neprislo, ze je tak maly. Nicmene nejpusobivejsi casti muzea jsou fotografie lidi, kteri byli posmrtne vyhlaseni "svatymi strazci" Japonska. Vetsinou se jedna o vojaky, kteri zahynuli v nejdulezitejsich konfliktech pocinaje rokem 1869 a nyni uz jako duchove "kami" strazi dal klidny spanek vsech Japoncu. Byt vyhlasen "svatym strazcem" bylo povazovano za nejvyssi cest, ktere muze vojak dosahnout. Mezi "vysvecenymi" vsak najdeme i civilisty, vzdy se ale jedna o obeti v dobe valky. A protoze Japonci valci celkem casto, pocet "svaty strazcu" se v soucasnosti odhaduje na dva a pul milionu. Pokud pomineme fakt, ze se jedna o znacne propagandisticky nastroj, zda se byt vse v poradku. Ale neni tomu tak. V roce 1978 vyvolalo protesty celeho sveta "vysveceni" 1068 valecnych zlocincu, mezi nimi i trinacti, jejichz provineni jsou hodnocena jako zvlast zavazna (Class A). Samozrejme, ze s Japonci to ani nehnulo, navic nekteri japonsti premieri brnkaji na nervy okolnim statum castymi navstevami svatyne Yasukuni. V tomto ohledu vede soucasny premier Japonska Junichiro Koizumi, ktery svatyni navstivil jiz celkem ctyrikrat.
Japonsko a svaty Valentyn
Vsichni dobre vime, ze oslava svateho Valentyna se zmenila v ciste komercni zalezitost. Japoncum krestansti svati nic nerikaji a tak je zrejme, ze i v Japonsku se jedna o svatek umele vyvolany a podporovany komercnimi subjekty. Rozdil proti Cecham je ovsem v tom, ze zde na sv. Valentyna dostavaji darky muzi! A to nejen od svych pritelkyn. Divky rozdavaji specialni baleni cokolad svym kamaradum, spolupracovnikum, pribuznym, tajnym laskam, tatinkum, bratrum, manzelum, milencum, sefum atd. Zijete-li tedy v Japonsku a na 14. unora nemate doma ani jednu cokoladku, rozhodne tu je problem. Z povahy darku lze tez vycist pocity divky vuci vam. Jedna-li se o lacinejsi a mensi giri čoko, vezte, ze Japonka Vas bere jako dobreho pritele, v pripade luxusnejsich a casto i podomacku vyrabenych honmei čoko uz jsou jeji pocity mnohem silnejsi. A jakmile dostanete misto cokolady treba kravatu nebo penezenku, tak je to uplne jasne. Pochopitelne, ze tato tradice ma hacek - tzv. Bily den (14. brezna), kdy se role obraci a muzi shani darky pro sve neznejsi polovicky. Bohuzel pro mne, Naoko prohlasila, ze se ji vice libi americka verze svateho Valentyna a tak mi nezbyde nez ji zitra koupit kvetiny.

update: Budme radi, ze jsme Cesi! Prave jsem se dozvedel, ze v Japonsku je nepsanym pravidlem, ze kdokoliv dostane na sv. Valentyna darek, musi dotycne na Bily den venovat darek (vetsinou zase sladkost) v trojnasobne hodnote! To se muze hodne krute prodrazit :) Japonske cokoladovny navic zmasirovaly masy tak kvalitne, ze prvni valentynske darky se rozdavaji uz treba 7-8 letech. A mnohdy maji za nasledek traumata na obou stranach. Kluci se boji 14.2. do skoly, protoze mozna nic nedostanou a holky zase premitaji zda chlapec, kteremu chteji venovat honmei čoko, jich nedostane ten den prilis. Pochopitelne se navic vsichni hrozne stydi.
Chcete pracovat v Tokiu ?
Pokud jste v Japonsku nikdy nebyli, nikoho tu neznate, nemate dojednanou praci a japonstina je pro vas "rozsypana ryze", tak na to hodne rychle zapomente. Az by vas totiz presel kulturni sok a zacali byste hledat zamestnani, zjistili byste, ze jeny se rozkutalely neprijemne rychle, nicemu stejne nerozumite a ani nevite, kde s hledanim zacit. Snad nejlepsi bude, kdyz tu vylicim, jak jsem se vlastne do Japonska dostal ja.

V cervnu 2002 jsem zdarne ukoncil studia na prazske VSE a hned nasledujici mesic odletel na staz u firmy Gaiax. Staz jsem ziskal jeste jako student prostrednictvim organizace AIESEC. Ve firme Gaiax jsem byl neco mezi spravcem site a programatorem. Plat jsem dostaval na mistni pomery dost nizky - 170.000 yenu (pro castku v Kc del ctyrmi). Za bydleni (2x4 metry, sezenete-li levnejsi, povazujte to vyhru v loterii) a telefon jsem platil 70.000 yenu, za jidlo v prumeru kolem 60.000. To znamena, ze pro moji osobni potrebu mi mesicne zustavalo asi 40.000. Tato castka vetsinou padla na cestovni vydaje (vylety do Kjota, na Okinawu atd.). I tak se mi ale podarilo neco malo nasetrit a tyto uspory mi nyni pomahaji prezit. A i kdyz mam ted prijem hodne blizky nule, nastesti nemusim platit najem a tak penize nemizi tak rychle. Take jsem trochu upravil jidelnicek, takze za jidlo tydne utratim tak 10.000 yenu.

Najit trvale zamestnani v Japonsku je obtizne. I samotni Japonci maji problemy a neverili byste, co vsechno za prace jsou ochotni vykonavat. K tomu tu vse hrozne dlouho trva a je normalni hledat praci treba 6 mesicu. Pokud jste ale dobrodruzne povahy a preci jen priletite do Japonska jako turista, dostanete do pasu razitko, ktere rika, ze zde muzete zustat maximalne 90 dni. Ma lhuta vyprsi 26. unora, uteklo to rychle. Puvodni plan nejak nevysel. Jakmile naleznete firmu, ktera Vas hodla zamestnat, musite ziskat tzv. Certificate of Eligibility a pak se dle zakona vratit do Ceske republiky, zde dostat prislusne razitko a zase se do Japonska vratit. To snad nedela vubec nikdo. Veskere papirovani lze vyridit na uradech v nejblizsi zemi (tj. Korea). Staci maly vylet do Soulu a do Japonska se vracite s vizem v pase. Takze zpusob, jak legalne pracovat v Japonsku existuje. Ma to ovsem hacek a to poradny - najit zamestnavatele. Pokud nevlastnite pracovni vizum, vas budouci zamestnavatel se za vas musi zarucit, ze po dobu jednoho roku budete mit staly prijem. Tomu se rika "visa sponsorship" a firmy se tomu vyhybaji jak cert krizi. Maji totiz z ceho vybirat, konkurence je tu neskutecna. Je mi 26, mam VSE, dejme tomu 4-letou praxi, anglicky mluvim plynne, s japonstinou zapasim, ale Tokyo mi srazilo sebevedomi nekam k minusovym hodnotam. Obcas si pripadam jako naprosty dement. Navic jsem celou dobu pocital s moznosti, ze budu ucit anglicky, ale bohuzel jsem byl nekompromisne odmitnut s tim, ze pokud nejsem rodily mluvci a nebo nemam alespon 12 let studia na anglicky mluvici skole, proste to nejde. To je ale situace pouze u anglictiny, protoze Americanu, Britu a Australanu je to nepocitane. S vyukou napr. nemciny takove problemy nejsou. Muj kamarad z Mlade Boleslavi uci nemecky jazyk ve Fukuoce. Tento text ale popisuje situaci v Tokyu, ktere je naprosto odlisne od zbytku zeme. I tak ale doufam, ze jsem odpovedel na nektere otazky, ktere se objevily v komentarich.

I kdyz bych mel Japonsko brzy opustit, nestane se tak. Jeste se mi nechce to vzdavat. Pristi patek proto odletam na tri dny do korejskeho Soulu. Pri navratu na japonskou pudu, dostanu dalsi sanci v podobe novych 90 dnu.
Fuku wa oči, oni wa soto!
aneb "Stesti vitej, dablove zmizte!". Timto ritualnim pokrikem zastrasuji Japonci kazdy rok tajuplne dabliky oni, kteri symbolizuji smulu a nestesti. Deje se tak 3. unora a svatek se jmenuje Setsubun. Ovsem i Japoncum doslo, ze samotny vykrik asi stacit nebude a tak si poridili mocnou zbran - varene fazole. V japonskych domacnostech se dodnes udrzuje tradice, kdy se otec prestroji za dablika a zbytek rodiny po nem hazi fazole a tak zahani vse spatne z minuleho roku. Setsubun je totiz pozustatek cinskeho kalendare a prave v tento den konci stary rok. Co ovsem delat pokud zijete sam? I na to tradice pamatovala. Bud si v obchode zakoupite specialni baleni fazoli a snite presne tolik seminek, kolik je Vam let anebo se vypravite do nejblizsiho chramu ci svatyne. Mnichove zde v tento den rozhazuji lusteniny plnymi hrstmy a stastlivec, ktery alespon jednu fazoli chyti, muze ocekavat dobry rok. Dluzno dodat, ze krome mnichu je stale normalnejsi vidat v podobne cinnosti politiky, bojovniky sumo, hvezdy show-businessu a Boba Sappa.

Podobnou kratochvili jsem si nemohl nechat ujit. Prvni zastavkou byla svatyne Hie v moderni ctvrti Asakusa. Obrad hazeni fazoli neboli Mame Maki mel zacit v 11:30.Pruvod mnichu propletajici se davem I kdyz jsem si dal slusnou casovou rezervu, podarilo se mi vydat se opacnym smerem a tak, kdyz jsem do svatyne dorazil, bylo jiz po vsem a ja dumal nad rozslapanymi fazolemi, ktere byly roztrouseny vsude okolo, co se vlastne stalo. Nezbyvalo, nez-li zkusit stesti jinde. Vydal jsem se proto do starobyle ctvrti Asakusa. Asakusa byla poloprazdna, coz mne hodne prekvapilo. Uz jsem byl na odchodu, ale na posledni chvili mi jeden duchovni zrizenec potvrdil, ze oslavy zacnou kolem ctvrte hodiny. A tak se i stalo. Pruvod asi 30 mnichu napochodoval v zastupu do hlavniho chramu Sensoji a za chvili se objevil na improvizovanem podiu. Ja jsem nelenil a vylezl na podiu pod nimi a mel tak dokonaly prehled o davu, ktery se shromazdil s vidinou instantniho stesti. Pote co mnisi vyhazeli veskerou fazoli, na podium vtrhli maskarni postavy a predvedli velmi prapodivny tanec. To uz zacinalo poprchavat a jiz tak nepocetny dav jeste vice proridnul. Na dalsi show to uz nevypadalo a tak i ja ctvrt Asakusa opustil. Fotografie najdete zde.
Takagi Bonsai Museum
Vcerejsek byl jednim z onech dnu, kdy si Japonsko vychutnavam plnymi dousky. Po obede kolem jedne hodiny jsme s Naoko opustili Nakano a zamirili do stanice Ichigaya, v jejiz blizkosti je Takagi Bonsai Museum. Ackoliv jsem jiz v Japonsku 14 mesicu, prilis jsem se s bonsaji nesetkal a tak jsem se na kvetenu celkem tesil. Jeste do vcerejsiho dnes jsem mel zazitou predstavu bonsaji jako malych stromku tak 20 centimetru vysokych. Vystava zacinala na male terase v 9. patre. Hned prvni strom "Chiyo-no-Matsu" mne uchvatil. V prekladu "Kral bonsaji" je borovice asi metr vysoka, naprosto nadherna a hlavne 500 let stara!

Chiyo-no-Matsu, bonsaj stara 500 let

Nasledujici dve patra byla uzasna, ale nejsilnejsim zazitkem byla bonsaj "Džu-un". Jedna se o jalovec "Shinpaku", ktery se vyskytuje (jak pravi pruvodce) "vysoko v horach, v mistech, kam lidska noha nevkrocila". Seminka roznesena vetrem se snazi uchytit v prolaklinach, kde je alespon trochu pudy. Zivotni podminky jsou tu velmi drsne a mnoho stromu zahyne v castych sesuvech kameni. Znicit tento druh jalovce ale neni snadne. I kdyz se casto stane, ze cast stromu zahyne a stane se z ni "Zin" - mrtva vetev, jalovec dokaze prezit a za nejaky cas se nad uschlou, mrtvou kurou opet zelena drobne jehlici. Shinpaku je cirym ztelesnenim vytrvalosti a sily. "Džu-un" je bonsaj stara neuveritelnych 800 let! Tady mluvime o zacatku 13. stoleti! V prvni chvili jsem zacal odhadovat, kolik zahradniku o tuto rostlinu pecovalo. Za predpokladu, ze jeden zahradnik se rostline venoval 50 let, to mame 16 generaci, ale spise mnohem vice. A ceho vseho byla bonsaj svedkem! Okamzite jsem ji videl v sidlem nejakeho feudalniho slechtice. Valky zacinaji a konci, panovnici se stridaji, Evropane prichazi do Japonska, pad samuraju, druha svetova valka. A coz teprve Evropa nebo Cechy!

Ju-un, bonsaj stara 800 let

Ma predstava byla az prilis romanticka, "Džu-un" je sice strom stary 800 let, objeven a presazen byl ale zhruba pred "pouhymi" 100 lety. V celem muzeu platil zakaz fotografovani, ale snimek "Džu-un" jsem si proste poridit musel. Bohuzel jsem byl vyrusen dvema skolackami a prinucen zbabele prchnout a tak tentokrat vam nabizim pouze tyto dva obrazky. "Džu-un" a dalsi exponaty si muzete prohlednout v cele sve krase na oficialnich strankach Takagi Bonsai Muzea. A pokud jsem nekoho z vas nalakal na navstevu, nezapomente si vytisknout slevu ze stranek Tokyo Convention & Visitor Bureau.
Pribeh o 47 roninech
Pribeh o 47 roninech zacina v roce 1701 za vlady shoguna Tsunayoshiho. Ten spravoval tehdejsi japonskou risi ze sveho sidla v Edo (dnesni Tokyo), zatimco cisar, ktery mel jen minimalni politickou moc, prebyval v Kjotu. V dobe oslav Noveho roku vysila Tsunayoshi do Kjota vypravu s mnoha dary jako projev pocty cisarovi. Hlavnim vyslancem teto vypravy byl lord Asano. Protoze byl vsak Asano mlady a nezkuseny, k vyprave byl umisten i urednik Kira, ktery mel slouzit jako poradce. Dobove prameny popisuji Kira jako muze velmi lakomeho a jesitneho. Urednik ocekaval dary a projevy ucty od lorda Asaneho a byl velmi dotcen, kdyz se tak nestalo. Po zbytek cesty (zhruba 2 mesice) Asaneho urazel a verejne ponizoval. 14. brezna vsak prekrocil hranici unosnosti a lord Asane jej zranil mecem. Vytahnout zbran uvnitr cisarskeho palace bylo neco nemyslitelneho a shogun musel naridit lordu Asanemu spachat sebevrazdu. Kira zustal zcela nepotrestan.

Podle tehdejsich zakonu byl majetek lorda Asaneho zkonfiskovan a vsech jeho 321 samuraju propusteno. Stali se tak roniny - samuraji bez pana. Shogun prozirave predpokladal, ze vetsina z nich se bude chtit pomstit a uveznil bratra Asaneho a definitivne tak znicil nadeje na obnoveni rodu Asane. Zdalo se, ze situace se zvolna uklidnuje. Roninove se rozprchli neznamo kam, z hlavniho kapitana Oishiho se stal opilec a pobuda a spioni shoguna i urednika Kireho se prestali znepokojovat.

Po dvou letech kapitan Oishi svolal tajnou poradu, ktere se zucastnilo 59 roninu. Ukazalo se, ze lest zafungovala a byvali samurajove byli schopni snaset veskera prikori a ponizeni, jen aby pomstili sveho byvaleho pana. 13 roninu bylo poslano zpet ke svym rodinam a zbylych 47 zautocilo na sidlo Kiraeho. V hodinu a pul trvajici bitve roninove zlikvidovali vsech 61 strazi aniz by pritom ztratili jedineho muze. Kirovi byla stata hlava, pote co odmitl se zabit sam. Pak se roninove odebrali do chramu Sengakuji a shogunovi vyslali zpravu, ze ocekavaji jeho rozkazy.

Shogun Tsunayoshi vsak nebyl rozezlen. Naopak, hrdinsky cin je velmi dojal a tim postavil pred tezke dilema. Mel by roniny osvobodit a tim je odmenit za hlubokou oddanost nebo je mel nechat popravit, tak jak to pozadoval zakon? Po 47 dnech vydal rozhodnuti a kapitanu Oishimu a jeho druzine umoznil spachat ritualni sebevrazdu seppuku a tim odejit z tohoto sveta jako bojovnik a ne jako zlocinec. Pouze jediny, nejmladsi ronin zustal usetren. Byl to ten, ktery zpravu o posmrtne pomste lorda Asaneho prinesl shogunovi. 46 roninu bylo pohrbeno v miste sveho posledniho utociste, v chramu Sengakuji.

Slunce prosvita dymem valicim se ze hrbitova

A prave tam jsem se vydal minulou nedeli. Hrdinna smrt roninu je kazdorocne oslavovana 14. prosince. Na misto jsem dorazil okolo poledne. Okoli chramu bylo zaplneno tradicnimi trhovci. K dostani byla obvykla smeska jidel (sladkosti, zakusky, chobotnice, sepie) a suvenyru (i zde bylo mozne narazit na mega-popularniho medvidka Pu). Od mistnich mnichu jsem si nechal nakreslit kanji Sengakuji do "chramove knizky". Pak nasledovala hodinova fronta na hrbitov, kde jsou roninove pohrbeni. Uz ve fronte byla videt a citit oblaka koure stoupajiciho z obradnych tycinek ohaka. I ja jsem za 100 yenu zakoupil jeden paklik a tycinky pak pokladal na jednotlive hroby. Jak muzete videt na obrazcich, kour byl dost husty. Ve vlasech ho citim jeste ted (po dvou dnech a po dvou umytich hlavy). Na nahrobnich kamenech byl uveden i vek kazdeho ronina, hodne jich bylo kolem 22 - 24 a jeden dokonce 18-lety. Ve tri hodiny dorazil do chramu pruvod 47 roninu a byl predveden jakysi dramaticky kousek, jehoz rozuzleni mi ale bohuzel uniklo, protoze se odehravalo na hrbitove, kam jsem se jiz tentokrat neprotlacil. Sengakuji jsem opustel kolem cvrte s pocitem, ze jsem videl neco vyjimecneho. Vyber fotografii muzete nalezt zde.
Japonstina I - nadavky
Chcete se vytahnout pred svymi kolegy? Nadavejte jim japonsky! Par prikladu ...

bakadžan - idiote (da se pouzit i v pratelskem hovoru)
bakajaró - idiote (tady je to jasná nadávka)
baka jameró jo - nebud idiot
šine! - jdi do pekla, chcipni
asoko - prdel
činčin - penis (japonky tohle slovo pry nikdy nereknou)
čikošó - kurva, do prdele
urusai - bud zticha, drz hubu
damare - bud zticha, drz hubu
dare ga he wo koita - kdo si to uprdl ?
onara bůbů šinaide jo! Kusai kara na! - Sakra, neser, hrozne to smrdi.

Masakr delfinu na Taiji
6. rijna 2003 se podarilo organizaci Sea Shepherd Conservation Society natocit otresne zabery lovu delfinu v oblasti Taiji. Behem jednoho dne japonsti rybari vybili pres 60 delfinu a to vcetne mladat. Ackoliv je lov delfinu striktne rizen mezinarodnimi umluvami, v tomto pripade nemohou byt uplatneny, jelikoz se nejednalo o lov na otevrenem mori.

Krev delfinu barvi more

Japonska vlada nijak nezasahla. Naopak aktiviste, kteri celou zalezitost natocili, byli 9 hodin vyslychani a maji problemy zustat v zemi. Starosta Taiji odmitl celou vec komentovat. Zastupci rybaru prohlasili, ze lov delfinu je tradice stara 400 let a je provadena co mozna nejsetrneji vuci zviratum. Vzhledem k citlivosti cele veci se lovci snazi omezit vznik jakekoliv obrazove dokumentace. Delfini maso je vetsinou konzervovano a prodavano v supermarketech. Dalsi cteni na strankach Ananova a Sea Shepherd
Jak jsem hral v Tokyu hokej
Nekde v minulych zapiscich jsem se zminoval o mych nedelnich hokejovych zapasech. V parku Komazawa se kazdy tyden schazi particka chlapiku z USA a Kanady a take par Japonek. Vetsinou jsou to lidi, co se znaji hodne dlouho a vice nez o hru jim o to se potkat a prijemne poklabosit. Cas od casu vsak zaziji neco zajimaveho. Nedavno se u nich zastavil jakysi televizni japonsky stab a potreboval natocit reportaz o sportovnim povzbuzovani. Japonci totiz u sportu fandi "furee, furee", coz patrne vzniklo zkomolenim anglickeho "Hooray". Jak jiz jsem psal, nedelni zapasy probihaji bez hecovani a o zadnem "furee, furee" nemuze byt ani rec. Sef televizniho tymu vsak byl neoblomny a tak vznikla tato reportaz. Reporterka se z toho muze zblaznit, ale presne takhle vypada japonska TV. :) Pro pomalejsi spojeni je tu i lokalni verze.
Koiji-san zpiva znovu
Komu se zalibily japonske hity z minuleho prispevku, muze jasat. Prinasim vam jeste jednu pisen. Jedna se o naseho stareho znameho pana Koiji. Tentokrat nam brehu reky Moami Gawa zpiva Pisen rybare.
Autenticke japonske songy ke stazeni
V Tokyu jsem se seznamil s jednim prima chlapikem ze Statu. Jmenuje se Matt Norman a na zivobyti si tak jako naprosta vetsina "gaijinu" vydelaval vyukou anglickeho jazyka. Potkali jsme se na hodinach japonstiny. Prihlasit se na tyto kurzy byl vubec perfektni napad, protoze jsem poznal uzasne lidi z USA, Australie, Francie a pochopitelne Japonska. Matt krome uceni hral a zpival ve sve kapele, o ktere dodnes nevim, jak se jmenovala. Bohuzel nekdy na jare 2003 jsme trochu na sebe ztratili kontakt a tak, kdyz jsem ho v dubnu zval na svoji narozeninovou party, Matt se zklamane omluvil, protoze uz mel koupene listky do Ciny. Odtud vycestoval do Mongolska a pak vlakem pres cele Rusko do Evropy. Momentalne je v Irsku. Ale poslouchejte, cemu jsme ani jeden nechteli verit. Tento rok jsem mel "champagne" narozeniny - 26. dubna mi bylo 26. Dodnes si pamatuji, kdyz mi Matt rikal, ze tento rok mu je 27. A ptate se kdy? 27. dubna! No neni to znameni osudu? Dnesni clanek jsem ale chtel psat uplne o necem jinem. Pred svym odletem mi Matt venoval CD, ktere vlastnorucne vyrobil. Prevazuji pisnicky, ktere nahral v barech a klubech, kde ucinkoval. Za perly ovsem povazuji empetrojky, ktere si ted muzete stahnout ve formatu mp3. Nejprve si poslechnete rozhovor jeho studentem Koiji-sanem o prvni skladbe. Tou je tradicni japonska svatebni pisen. Druhou skladbu si sama (!) na minidisc nahrala 80-leta Kotsukiyo-san, dcera dalsiho Mattova studenta. Nefalsovane Japonsko primo do vasich usi!
Japonske anime dnes v Ceske televizi
Jeden z nejuspesenejsich japonskych filmu Princezna Mononoke z dílny slavného animátorského studia Ghibli uvede dnes ve 20:00 prvni program Ceske televize. Velmi doporucuji, jedna se o jeden z mala kreslenych filmu, kde hlavni hrdinove usekavaji nepratelum ruce, jako by se nic nestalo.
Bob Dylan a yakuza
Prvni knihou, kterou jsem si v Japonsku koupil byl titul Zpoved yakuzy. Napsal jej Junichi Saga, doktor kteremu svuj zivot vypravel stary umirajici mafian. Kniha je zajimava a ctiva (tedy alespon jeji anglicky preklad). Zacina na prelomu 20. stoleti a me dosavadni predstavy o japonske mafii (yakuze) vzaly brzy za sve. Cim se ale v posledni doba kniha proslavila, byl fakt, ze s nejvetsi pravdepodobnosti nektere texty z ni pouzil Bob Dylan na svem albu z roku 2001 Love and Theft. Pasaze jsou opravdu hodne podobne a tak se Bob Dylan stava necim, cim by ho asi nikdo nikdy netipoval - plagiatorem. Dylan se k cele veci jeste nevyjadril, ale autor tak ucinil. A svete div se, nejednalo se o zalobu. Junichi Saga pravil, ze je timto (mozna nevedomym) cinem velmi pocten. No rekl bych, ze prodej dila se po teto kauze take o neco zvedl, ze? Ackoliv jsem album jeste neslysel, myslim ze Dylan neni plagiatorem v pravem slova smyslu. Spise sklada obrazy a predklada je posluchacum. Inspirace bere vsude kolem sebe. Jen mne prekvapuje, ze Bob Dylan cte knihy o yakuze.

Po delsi pauze zapricinene praci na novem vzhledu tohoto webu jsem zase zpet. V mych planech se nadale nic nemeni, nekdy zacatkem listopadu bych chtel odletet do Tokya a verte, ze uz se vazne tesim. Ale na blog hodlam prispivat i po dobu, co mi zbyva Cechach. Stale mam jeste celkem dlouhy seznam temat, ktery mi pripadaji zajimava. Mimo to mne stale jeste ceka doladovani designu, coz znamena a prohlizeni zdrojoveho kodu systemu b2, na ktery jsem konecne presel, a studium CSS. Kaskadove styly jsou ale naprosto fascinujici zalezitosti, jak se muzete presvedcit i v zenove zahrade. Sekce Galerie a Video zustavaji beze zmeny, me predchozi zapisky jsou v nezmenene forme k dispozici na www.flyingczecham.org/oldblog/.
zvol si styl nagoya daruma