Uz je tomu vice nez mesic, kdy jsme si na Staromestske radnici rekli s Naoko sve "Ano". A protoze byl obrad simultanne prekladan do japonstiny, rekli jsme si pro jistotu i "Hai". Velke diky patri vsem, kteri se na obrad dostavili, poslali svatebni gratulace a nebo si na nas alespon vzpomneli. A samozrejme dekujeme vsem za svatebni dary - starsi stodvacitka, 300-strankova kniha o materstsvi a adopcni listina Kruhoocka japonskeho z prazske ZOO patri mezi ty nejoriginalnejsi. Jsme oba moc stastni a doufame, ze nam to tak vydrzi naporad. Fotografie z priprav, obradu na radnici, prochazky ve Vrtbenske zahrade a obedu v restauraci U zlate studny naleznete v galerii. Obrazky z vecerni oslavy v hotylku Villa Voyta jsou zde, heslem je "svatba".

Message to our all non-Czech friends:
My dearest friends! It took me more than one month to upload pictures from our wedding. In the gallery you can see the preparations, the wedding ceremony at the Old Town Hall, the Vrtbovska Garden and a lunch at the U Zlate studne hotel. Pictures from the evening party at Villa Voyta are here, the password is "svatba" - czech word for wedding. We are both very happy! If you are in Praha, please let us know, we would love to meet you! Naoko and Marek

Toto by nakrasne mohl byt uplne posledni prispevek na techto strankach. Romanticka, pozitivni tecka - slus, smytec, happy-end. Ale nebude. Za prve mam v supliku par rozepsanych textiku a za druhe ... jeste je tu stale jedno zatoulane bile psisko, ze?

Pred Ceskym pavilonem na mne cekala (prekvapeni, prekvapeni) fronta. Ve srovnani s takovym Svycarskem nebo Italii vsak byla zanedbatelna - nejakych 20 Japoncu. Z toho, kolik lidi postavalo pred expozicemi jednotlivych zemi, se dalo lehce vypozorovat, jak je tento stat v Japonsku popularni. Z tohoto pohledu si Cechy nevedou nijak spatne, pavilony Bulharska a podobnych zely prazdnotou.

Prvnim svetlym okamzikem EXPA byly bezesporu ceske hostesky, muzu s klidem prohlasit, ze mame nejkrasnejsi doprovod na vystave. Horsi uz to bylo uvnitr. Patrne jste neunikli zpravam v tisku ci televizi o vysoke umelecke kvalite expozice ci o tom, jak jsou Japonci doslova okouzleni. Tak tomu moc neverte. Byl jsem hodne zklamany a kdyz jsem v pavilonu potkal skupinku Nemcu, trochu jsem se i stydel. Protoze treba 5 zavesenych prken s kladivkem mne vubec nenadchlo. Krome na prkna se jak na cimbal dalo hrat i na pet placatych kamenu. Vodni piano mne take nepotesilo - ocekaval jsem, ze kazda klapka bude vydavat odpovidajici zvuk vody, treba jako kapka deste, ale misto toho jsem slysel pouze normalni piano. Takze misto prohlizeni vystavy jsem cile konverzoval s hosteskami. Vice mene potvrdily me domnenky a navic mi jeste prozradily, ze v den, kdy zde byli na navsteve novinari a pan velvyslanec, to byla krapet Potemkinova vesnice. U vchodu se zadrzovali Japonci pro zdani vetsi fronty atd.

Rozloucil jsem se a vyrazil zpet, protoze se blizila treti hodina a mely se rozdavat listky na mamuta. V minulem clanku jsem zapomnel napsat, ze uz kolem jedne hodiny zde ve fronte postavalo tak 100 lidi. Ani nevite, jak cloveka otravi, kdyz zjisti, ze ve fronte jiz dve hodiny predem stoji sto postarsich trpelivych Japoncu. Jenze to jeste nic nebylo - pred treti hodinou mne cekala jedna z nejdelsich front, co jsem kdy videl. V soku jsem vytahl fotak a sel od zacatku hada az na konec a vse natocil. Puvodne jsem video nahrat i sem, ale uprimne receno, je prilis nudne. Me znechuceni dosahlo vrcholu, s mamutem jsem se rozloucil a horce litoval vynalozenych penez. Odloudal jsme se zpet do Korporatniho pavilonu a postrehl, ze u pavilonu Mitsui-Toshiba je celkem malo cekajicich lidi. Pravdepodobne se vsichni doslechli o novem hitu EXPA a pospisili se postavit do nejdelsi fronty v arealu. Tak jsem zaplul na konec rady a trpelive cekal, az na mne prijde rada. Nakonec to tak hrozne nebylo i diky tomu, ze jsem si celou dobou "povidal" s mladym hluchonemym Japoncem.

Grand Odyssey mi krapet zvedlo naladu. Kdyz jsem se asi ve ctyriceticlenne skpince konecne dostal dovnitr, specialnim zarizenim mi byl vyfotografovan oblicej a ja se pak stal hrdinou v kompletne renderovanem filmu. Vsichni jsme byli posadkou nejake vesmirne lodi s nejakym specialnim poslanim, detaily bohuzel nevim, jelikoz vse bylo pouze v japonstine. Ja byl obsazen do role hlavniho velitele vojenskeho vysadku, cimztopadem jsem se na platne objevoval celkem casto. Byl to zvlastni pocit, videt sama sebe v kine, jak velim v japonstine asi osmiclenemu vysadku japonskych duchodcu!

Z kina jsem vysel kolem pate hodiny a zamiril si to k protilehlemu pavilonu Toyoty, kde uvitani mela obstaravat particka robotu hrajici na hudebni nastroje. Bohuzel uz vsechny vstupenky byly na dnesni den rozdane a dovnitr pousteli jen 70-tilete a starsi. Zkousel jsem japonske poradatele ukecavat, ze jsem fakt vyzily starec, ale to bylo predem odsouzeno k nezdaru. Pratelsky mi poradili, ze pozdeji vecer se bude dovnitr poustet i bez listku. Tak jsem sel omrknout mamuta. K memu udivu fronta behem dvou hodin zmizela a ja celkem bez problemu dostal listek na 17:20. Jeste pred tim, nez-li jsem byl "pripusten" k mamutovi, jsem musel povinne na prezentaci Laser Dream Theatre, patrne nejsirsiho kina na svete - 50 metru je opravdu hodne. Clovek nakonec sleduje pouze to, co ma pred sebou, jinak by si ukroutil hlavu. Asi po 20 minutach se slo k mamutovi. A protoze to je asi nejvetsi lakadlo cele vystavy, prohnani japonsti poradatele pred nej umistili pohyblivy pas jako je na letisti a tak jsem s mamutem stravil tak 10 sekund.

Pomalu se jiz stmivalo a tesne pred navratem do Yokohamy jsem potkal sveho prvniho robota. Tedy spise roztomilou "roboti" slecnu. Celkem prijatelne reagovala na nektere fraze a to jak v japonstine tak i anglictine. A ja si jen tak vzpomnel na film Blade Runner ...

Ve ctvrtek rano jsem si privstal a v posledni den platnosti meho JR Passu vyrazil do mesta Nagoya, pobliz ktereho se tento rok kona celosvetova vystava Expo 2005 (25.3. - 25.9.). Po hodinove ceste z Nagoji (cca 800 yenu), jsem si vystal pul hodinky ve fronte na neprijemne drahy listek (4600 yenu) a neco malo pred polednem vstoupil do arealu.

Jakmile jsem se krapet zorientoval, hned jsem si to zamiril do Global House, kde se skryvalo hlavni lakadlo - zbytky mamuta, ktery byl v roce 2004 nalezen na ruske Sibiri. S kyselym oblicejem jsem ale zjistil, ze ackoliv jsem se bez problemu dostal dovnitr, s navstevou jednotlivych pavilonu a expozic to bude mnohem slozitejsi. U vetsiny atrakci se totiz rozdavali jakesi listky, na kterych byl poznamenan cas, kdy budu moci expozici shlednout. A na tyto vstupenky se staly nekolikahodinove fronty. Kdo jste byl v japonskem Disneylandu, vite o cem pisi. Ve 12:00 u vstupu do Global House nikdo nebyl, bohuzel zde visela cedulka s oznamenim, ze dalsi vstupenky se budou rozdavat az za tri hodiny. V tu chvili jsem zacal tusit, ze asi bude nemozne shlednout vsechny lakadla - lidi kolem mne neustale pribyvalo. Jelikoz byl pracovni den, vesmes prevladali stari Japonci - duchodci.

Otocil jsem se a zamiril do nejblizsich pavilonu, coz byl cip arealu, kde meli "domecky" asijske zeme jako je Iran, Katar, Indie, Saudska Arabie. Pred navstevou jsem vlastne nemel jasnou predstavu, co mne na Expu ceka. Rozhodne jsem ale necekal prezentace, tak jak je pojali zde. Jako kdyby se Asiate rozhodli, ze na Expu vydelaji nejake drobne, a tak prostory byly pojaty jako velke orientalni bazary, kde se misili postarsi Japonci s "domorodci" navlecenymi v pestrobarevnych krojich. Koupit se tu daly "klasicke cetky" - sosky, hadriky, pohledy, sladkosti, koralky atd. Troskari rozhodne nebyli v Nepalu, kde prodavali jakesi zasklene koberecky za 1.600.000 yenu (asi 400.000 korun). Chvilku jsem okounel, ale pak jsem si rekl, ze kvuli tomuto jsem preci nezaplatil skoro 6000 yenu. Kdyz nemuzu na mamuta, kde jsou roboti?

Bohuzel i v pavilonech Hitachi a Toyota mne cekaly prilis dlouho fronty. Alespon pro Cecha, Japonci jak se zda, maji naopak nutkani postavit se do fronty, at uz se ceka na cokoliv. A cim delsi, tim lepsi. Po chvili bezcilneho bloumani a cekani ve fronte na zkousku (hrozna nuda!) se na mne usmalo stesti a nejakym zahadnym zpusobem jsem vyfasoval listek do Hory snu, kde mel multimedialni expozici Mamoru Oshii, tvurce snimku Ghost in the Shell a Innocence. Za 30 minut jsem byl uvnitr a shledl celkem podarene dilko, kde navstevnici stoji ve spirale po okraji kruhove budovy a sleduji podlahu, ktera je zaroven velkou obrazovkou. Par jedincu melo to stesti a mohli stat primo na obrazovce, coz podle mne umocnovalo dojem jeste vice. Bohuzel na muj dotaz, zda bych se mohl zucastnit i nasledujiciho promitani (tentokrat primo z "jeviste"), si mne japonsti poradatele prehazovali jako horky brambor a nakonec mi sdelili, ze pokud nemam dalsi listek, tak mam smulu. Dalsi me kroky tedy vedly do Ceskeho pavilonu.

Jednim z dovodu, proc jsme do Japonska odleteli prave v tuto dobu, je krome sakury fakt, ze nejlepsi kamaradka Naoko dnes mela svatbu. Tusil jsem, ze mne ceka neco nevsedniho.

Ebinu jsme opustili rano v devet hodin a zamirili do nedaleke Shin-Yokohamy. Kolem pul jedenacte jsme nalezli hotel, kde se svatebni obrad a nasledna hostina konala. Hotel se nikterak nevymykal moderni mestske zastavbe, snad s vyjimkou jiste "preplacanosti" u vchodu. Budova mela asi 7 pater, my nejprve zamirili do ctvrteho, kde jsme si odlozili, odevzdali obalku se svatebnim darem (nic jineho nez penize se v Japonsku nedava) a Naoko se pozdravila se tremi kamaradkami, ktere s nami pak sedely u obeda. Na zasedacim poradku jsem posleze shledal, ze Naoko uz je uvadena pod ceskym jmenem, i kdyz jeste manzeli nejsme. Trochu mne to prekvapilo, ale moje draha polovicka to zduvodnila tim, ze jinak bych se na svatbu asi nedostal. Co se tyce svobodnych (tj. nesezdanych), tak v Japonsku snad pry nevesta smi pozvat jen kamaradky a zenich zase jen kamarady. Je-li kamarad/ka zenaty/vdana, pozvani se da rozsirit i na partnera/ku. Pak jsme se odebrali o 2 patra vyse, kde mne cekalo znacne prekvapeni. Jak se cloveku blizi datum svatby, tak je vnimavejsi k reklamam, ktere se vdavek jakymkoliv zpusobem tykaji. V Japonsku jsem v metru zaregistroval upoutavky na nadhernou (ale az moc, az nerealne) zdobenou kapli a marne si lamal hlavu, v ktere zemi se asi naleza. A ejhle, ono to mozna bylo Japonsko. Totiz v tom nevyraznem 7-patrovem hotylku se na jednom patre skryvala neuveritelna imitace kaple.

Nektere detaily byly naprosto fascinujici - steny byly oblozeny neotesanym kamenem, klenuty strop podpiraly ctyri sloupy. Hned u vchodu nas na dve proudy delily dve Japonky v ciste bilych knezskych robach a dav se pomalu usazoval do masivnich drevenych lavic. Tri okna v cele byla zdobena pestrobarevnymi mozaikami. Ale i kdyby clovek nakrasne zapomnel, ze se naleza v modernim centru zeme, kde drtiva vetsina obyvatel praktikuje sintoismus a buddhismus, par detailu "pravost" kaple kazilo. Tak napriklad nikde jsem nezahledl kriz nebo Jezise Krista. Mozaiky v oknech byly pekne barevne, ale tezko historicky zaraditelne. Marne jsem dumal, v ktere obdobi byl umelec vlozil do rukou bubinek a tamburinu.

Jakmile jsme se usadili, zacala hrat fletna a ja byl jemne upozornen, ze zde plati zakaz fotografovani. A pak prisel dalsi sok. Zdraham se napsat knez. Ve skutecnosti ale do kaple nakracel Pavel Andel z CT2, resp. clovicek, ktery by mu mohl delat dvojnika. Byl neoholeny. A show zacala. Knez kazal v japonstine a 50 Japoncu pokyvovalo a slzelo. Za zvuku fletny prisel zenich a o nekolik minut pozdeji slavnostne i nevesta. Moc ji to sluselo. Andel zase neco zazvatlal ci spise zazpival v nejakem prapodivnem zapomenutem jazyce. A aby toho nebylo malo, asi 30 sekund mluvil anglicky. Novomanzele si vymenili prstynky a nevesta byla polibena zenichem. Knez neco zamlumlal japonsky a vsichni rekli Amen (ze neverite ?). Pak novomanzele pomalu odchazeli a my na ne hazeli okvetni listky ruze. Andel se ale rozhodl, ze tuto show mu nikdo jen tak nevezme a jen co se cerstve oddanym parem zavreli tezke drevene dvere, zacal hrat na housle. Teprve pote nas propustil.

Z "kaple" jsem odchazel s prazvlastnim pocitem. O den drive jsem docetl Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca a tak jsem byl krapet naladen na historickou, vaznou notu. Najednou mi do toho vpadla japonska svatba ve falesne kapli. Eco by se asi divil. Nastesti to co nasledovalo po obradu mi jaksepatri zvedlo naladu. Ano nemylite se, slo o jidlo. Cekalo nas snad osm chodu, vsechny lahodne a krasne naaranzovane. Mezi jednotlivymi jidly byly cineny svatebni projevy - nejprve nadrizeni novomanzelu, pote jejich nejlepsi pratele vcetne Naoko, pak zenich a nevesta a nakonec rodice. Projevy se stavaly cim dal vice emotivnejsi, rodice vse prozivali nejintenzivneji, hlas se jim zadrhaval a oci leskly. Ke mne se vsichni chovali ohromne uctive a dekovali, ze jsem vazil takovou cestu az z Evropy. Pripadal jsem si trochu jako bidak. Po dopsani tohoto textu mne svedomi hryze zase o neco vice. Vite, nerad bych, aby to vyznelo, jaci jsou "ti Japonci" zase exoti. Tak to neni. Vsechno to asi souvisi s podstatou japonske kultury, ktera je v nekterych smerech neuveritelne otevrena a absorbuje spoustu veci z okoli. To, co by se nekterym z nas jevilo jako poslapani kultury a narodni identity, se v Japonsku bere s nadhledem. Kazda nevesta byla preci kdysi malou holcickou, ktera si ze vseho nejvice prala byt prekrasnou princeznickou. Japonske rodiny plni tento sen svym dceram alespon jednou za zivot, i kdyz pro stredoevropana to pak muze mit nadech Disneylandu.

Tradicni svatby, tak jak je Japonsko znalo pred 50 a vice lety, jsou jiz raritou. Je to urcite skoda.

Je nedele pulnoc a my zitra odjizdime na velkou okruzni cestu Japonskem (Himeji, Kobe, Osaka, Kyoto a Hiroshima). Na 90% se pri zpatecni ceste zastavim v Nagoye a prohlednu si Expo. Zmrazenemu mamutu se preci neda odolat.

Na dnesek byla naplanovana navsteva Yokohamy, aglomeracniho "privesku" Tokya s 3,5 milionem obyvatel. Jako uz tradicne jsme zacali v Cinske ctvrti a to hlavne kvuli jidlu. Tim jsou totiz mistni pristehovalci proslaveni. Nejznamnejsimi pochutinami jsou napoj tapioka (sladky, kokosovy, s plavajicimi kousky jakesi sladke zelatiny), specialni knedliky varene v pare a prazene jedle kastany. Naoko si celou cestu delala chute na knedlik plneny masem ze zraloka, ja jen tak okounel a hral si na profesionalniho fotografa. Pred jednou restauraci se tisnil hloucek lidi a Naoko mi vysvetlila, ze je sem pritahl sefkuchar, pry svetovy sampion v priprave prave onech zminovanych knedliku. Mistrovstvi sveta se uz asi delaji uplne ve vsem. Z Cinske ctvrti jsme zamirili na nedaleky hrbitov cizincu, ktery byl bohuzel zavreny a pak uz supky dupky autobusem zpatky do centra.

Dnes byla totiz hlavnim cilem nejvyssi budova Japonska (a celkove 30. na svete) Yokohama Landmark Tower. Bohuzel ale o dalsi prvenstvi prisla v roce 2003, kdy zdejsi do te doby nejrychlejsi vytah (750 m/m, 45 km/h) byl hrave "predehnan" v budove Taipei 101 - 1010 m/m (60 km/h). Pozvolne zrychleni neni zase tolik citit, ale preci jen jsem hodne litoval Japonku, ktera zde delala liftboje (liftgirl). Komu z nas by se asi zamlouvalo stat cely den ve vytahu, mackat stridave 1. a 69. patro, usmivat se, podavat kraticky vyklad a k tomu vsemu si stale vyrovnavat tlak v usich?

Za poplatek 1000 yenu jsme se tedy nechali vyvezt do 69. patra. Vyhled byl sice uchvatny, ale pocitum z Empire State Building se to nevyrovnalo. Tam clovek neni za tlustym bezpecnostnim sklem, ale za pletivem a muze citit vitr ve tvari a zaslechnout tlumene zvuky z New York City ztracejicim se kdesi pod nohama. Bohuzel ani tentokrat nebyla 100% viditelnost a tak se Shinjuku ztracelo v oparu a obrysy Fuji daly jen tusit na obzoru.

Po dnesku si tak mohu v zebricku nejvyssich budov zaskrtnout 9. (Empire State Building v NYC, 381m), 16. (John Hancock Center v Chicagu, 344m), 30. (Yokohama Landmark Tower v Yokohame, 296m) a 104. (Tokyo Metropolitan Government Building v Tokyu, 243m). Co naplat, nejvice by se mi stejne libilo zustat alespon jednu noc v osmnactce. ;)

Na dnesni den bylo naplanovano setkani pribuznych z otcovy strany. Hlavni udalosti byl pamatecni akt nanakaiki za dedecka, ktery zemrel pred 7 lety. Tyto pietni obrady (kaiki) se konaji vzdy prvni, treti, sedmy a snad i trinacty rok od umrti. Pozustali se shromazdi v buddhistickem chramu, kde jim mnich slozi kratkou obradni msi. Pochopitelne, ze Japonci mysli na sve zemrele i v ostatnich letech - vlastne na ne mysli mnohem casteji nez-li my ateisticti Cesi. Kazda rodina ma totiz doma maly oltar obutsudan, kde kazdy den ucti pamatku predku tichym rozjimanim. Navic mrtvi dostavaji ruzne sladkosti, ryzi nebo chleb (dnes rano jsem omylem malem snedl kus sladkeho rohliku, ktery byl urcen pro predky, doufam, ze jsem je prilis nerozlobil). Ale zpet do svatyne. Pred vlastnim obradem mi bylo povoleno vyfotit si pozlaceny oltar, protoze pozdeji jiz to nebude mozne. Bylo mi take vysvetleno, co presne se ode mne ocekava - az na mne prijde rada, musim predstoupit pred buddhu, poklonit se, pak z male krabicky vpravo nabrat trochu vonne smesi, pozvednout ji k obliceji a polozit do male krabicky vlevlo, kde doutnal ohynek. To opakovat trikrat, pak sepnout ruce (netleskat, bohy netreba budit jako v sintoisticke svatyni), zavrit oci, uklonit se a odejit. Nic tezkeho, ale preci jen jsem trochu nervozni byl.

Behem chvilky se dostavila cela rodina, bylo nas dohromady 12, vsichni v cernem. Mnich zapalil kadidlo, zacal monotonne zpivat a cas od casu uderil do gongu. Ke zpivani se polohlasem tu a tam nekdo pridal. Nahlizeni do zpevniku mi prilis nepomohlo - byl v japonstine. Prvni se sel poklonit tatinek, paty jsem byl na rade ja. U oltare jsem si vsimnul krome obalek s penezi i dalsich daru (napr. sesti velkych konzerv s ovocem). Predepsane ukony jsem pry zvladnul perfektne.

Po msi se slo k hrobu, kde je pochovan nejen dedecek ale i dalsi predci. Nahrobek je na vrcholku kopce a tak mrtvi maji krasny vyhled na mestecko v udoli. Pred hrob pak predstupovali clenove rodiny a vicemene se opakoval proces ze mse. Nejdele si s dedeckem povidala jeho byvala manzelka. Mimo jine se zminila o tom, ze se Naoko bude tento rok vdavat a ze jeji budouci manzel je zde take pritomen. Pak si postezovala, ze ji vse boli a ze se jiz brzy zase setkaji, coz ji ale nikdo neveril, protoze babicka je i ve svych 83 letech ciperka. Nakonec se neboztikovi omluvila, ze mu sice prinesla jeho oblibenou kavu, ale ze ji zapomnela v aute (nemistne jsem si rikal, zda mu nerekla neco jako "Snad priste"). Pak Naoko pred hrob vystrcila mne a ja sepjal ruce, sklonil hlavu a zavrel oci. Jedine, co mne vsak napadlo, bylo zda ma deda v nebi nebo kde to je otvirak na tech 6 velkych konzerv. Ale asi jsem vypadal verohodne, protoze babicka vypadala dojate a dlouho mi dekovala.

Odpoledne se konal slavnostni obed, kde jsme hlavni udalosti byly my ja a Naoko. Spise tedy Naoko, protoze ja se zmohl pouze na nekolik primitivnich vet typu "Ceske pivo je dobre a levne, ale japonske pivo je take dobre". Paneboze, ale to jidlo - ryby, zelenina, krabi. Ke konci mi ale valem ubyvaly sily, to jak jsem se jeste nesrovnal s casovym posuvem. Zitra se chystam do Tokia!

Dnes jsem pocvrte v zivote pristal na tokijskem letisti Narita. Tentokrat jiz ale uplynula dost dlouha doba od posledni navstevy a tak mel navrat sentimentalni prichut. Na ceste expresnim vlakem do Yokohamy mne zasahly vsechny polozapomenute vzpominky a pocity. Aby ne, vzdyt jsem zde stravil bezmala 18 mesicu. Uz samotny vzduch mne vracel v case, nevim, jak bych to presne popsal, ale tady to primo voni. A zvlaste na jare, kdy v nem clovek citi volnost a cistotu a ocean a moznosti.

Muj pobyt v Japonsku bude trvat pouhy mesic, s Naoko momentalne zijeme v Praze a asi to tak i chvili zustane. I kdyz si sam nekdy rikam (treba kdyz rucicka teplomeru ukazuje minus 15), ze existuji prijemnejsi mista pro zivot. Za ten mesic mne ale ceka velmi intenzivni vhled do japonskeho zivota, protoze bydlime u rodicu me budouci manzelky v malem mestecku Ebina. Hned zitra se kona jakasi pamatecni pieta za zemrele rodinne prislusniky v nedaleke buddhisticke svatyni. Po ni mne budou hodnotit pro zmenu zivi pribuzni. O humorne historky asi nebude nouze, protoze Naoko jiz predem avizovala, ze zivot v Cechach je obcas blaznivy. Mezi jeji oblibene historky patri ta, kdy v jeden den videla jist dva ruzne lidi jogurt prstama a nebo kdy zazila, jak si jeden prazsky taxikar umyva sveho milacka coca-colou. Asi budu muset trumfovat telefonem, ktery vam mluvi v hlave a nebo punkackami z Harajuku. Ale to je zcela jiste nad moje jazykove schopnosti, navic budou Japonci v presile a tak mi nezbyde nez vse poslusne odkyvat a pak s usmevem zaborit prsty do mlecneho vyrobku.

Hned na zacatku priznavam, ze mne hodne prekvapily reakce, ktere jsem dostal po oznameni navratu z Tokya. Ano, z Japonska psat ted asi nejaky cas nebudu, ale vzdat se weblogu nehodlam. Psani je tvurci cinnost a docela jsem tomu propadl. Kde nic drive nebylo, najednou jsou stranky plne zajimavych informaci. Pochopitelne nejenom mou zaslouhou. Timto dekuji vsem, kteri mi pisi do komentaru, tahle zpetna vazba je dulezita a zkvalitnuje obsah stranek. Pri tvorbe Ztracen v Japonsku jsem se take naucil lepe php, XHTML, CSS a Search Engine Optimization. I kdyz to SEO berte s rezervou, v ceskych podminkach nic takoveho neni potreba, staci mit ciste napsany kod a byt zaregistrovan na www.seznam.cz. A psat. Kdyz si ted nechate vyhledat Japonsko, weblog a fotografie, vykouknu na Vas jak na Google tak i na Jyxo z hodne prednich pozic, z cehoz mam radost, ale na druhou stranu to prinasi i jiste zavazky. Lide, kteri hledaji opravdu dulezite informace o Japonsku, budou na mych strankach zatim asi zklamani. Toto chci co nejdrive napravit. Zprav o Japonsku neni nikdy dost, i kdyz doufam, ze se nebudou vyskytovat jedinci jako tento, ktery smahem zkopiroval muj clanek a vystavil ho na svych strankach, aniz by mne o tom informoval a nebo mne alespon uvedl jako autora.

Takze co vas v pristich mesicich ceka? Mam spoustu temat o kterych chci psat, otazkou zustava, zda na to budu mit cas. Zajimavosti z Japonska, mista, kam jsem se chtel podivat, ale nevyslo to a snad i preklady par japonskych povidek. Navic zacatkem cervna za mnou prileti Naoko, takze asi budu pokracovat pod nazvem "Ztracena v Cechach" :) . Navrat jsme s Naoko rozebirali hodne dlouho, nic neni cernobile a tak i pobyt v CR s sebou prinasi jista rizika i vyhody. Dulezite ale je, ze Naoko snila o delsim pobytu v zahranici, takze se do Cech moc tesi. Navic firma, kde pracovala, chysta plosne snizeni platu vsem zenam v podniku bez ohledu na postaveni a pozici (coz je tedy sila), a tak dala vypoved. Zeny v Japonsku to maji vubec tezke - karierni postup byva znacne omezen a nektere pozice jsou dostupne pouze muzum. Nase role se ted obrati. Ja budu pracovat a Naoko si bude uzivat krasy Prahy a hledat zamestnani. A protoze je poprve v Evrope, chceme hodne cestovat - Pariz, Rim, Madrid, Egypt. Kdyby tedy nekdo shanel asistentku mluvici anglicky a japonsky a nebo snad mel zajem o hodiny japonstiny, at se mi urcite ozve! :)

Uz je to tak, za vice nez 4 mesice se mi nepodarilo sehnat praci a tak zitra rano nasednu na letadlo mirici do Frankfurtu a odtud do Prahy. Mam rozepsane takove celkove shrnuti o me druhe vyprave do Tokya, dodelavat to budu nekde nad Sibiri, takze v pondeli se urcite zastavte. Bohuzel v tento moment nedokazu odhadnout dalsi budoucnost blogu. Mejte se vsichni zatim moc hezky!

Cely den jsem byl nervozni. Je mi souzeno opustit karieru na poli IT a stat se komercni ikonou blaznive japonske televize? Hleda take Japonsko svou SuperStar? Doufal jsem, ze porad The True Show, ktery zacinal v deset hodin vecer, mi da odpoved nejen na tyto dulezite otazky. Videokazeta byla pripravena (sbohem Bobe Sappe a Akebono), pratele obvolani, sampanske vychlazeno. Hned po prvnich 5 minutach jsem krute prozrel. Ackoliv jsem byl v zaberu asi tri nebo ctyr kamer, vzdy byla prede mnou nejaka prekazka. Noha hlavni hvezdy show Choran Kanga, 200-kilovy Pete, hlasatel John Kabira. A nebo zaber koncil u meho souseda. Ksakru. Po pul hodine mne jimala deprese a shanel jsem se po manualu Perlu a mysql. Zlate IT. Porad jsem dodival z cire setrvacnosti. A pak se to stalo, na zlomek sekundy se v detailnim zaberu objevil udiveny oblicej vaseho dopisovatele. DOKAZAL JSEM TO! :)

6-sekundove video. Predem upozornuji na prachmizernou kvalitu.

Tenhle "džob" mi dohodila Nataša, se kterou jsem kdysi pracoval v Gaiaxu. Krome toho, ze je to sikovna graficka, je opravdu krasna (krehka blondata Ruska, Japonci z ni jsou uplne mimo) a tak neni divu, ze se ji dari privydelavat si tocenim reklam a ucinkovanim v televiznich show. Je to zvlastni, ale tady v hodne poradech vystupuje vice gaidžinů nez Japoncu. Cert vi proc. Snad se tim vytvari iluze neceho opravdu mezinarodniho, neceho, co opravdu leti. Co ale divaci netusi, je fakt, ze v nekterych pripadech obecenstvo moc japonsky neumi a vubec nevi, o cem je zrovna rec. Coz je treba muj pripad. (poznamka: dokazete si predstavit podobnou show v CR? Lucii Borhyovou a 60 nicemu nerozumicich Japoncu?)

Sraz byl ve tri hodiny a po kontrole obleceni a kratkeho uvodu, jsme asi hodinu trenovali reakce, zatim vse bez hlavnich ucinkujicich. Reziser byl docela hustej, mluvil zasadne jen japonsky a neustale vse zastavoval vykriky "Katto! Katto!", coz je zkomolenina z anglickeho "Cut!", tedy "Strih!". Vypadalo to trochu jak ve filmu Ztraceno v prekladu. Poskok byl klasicky umelecky typ (oholena hlava, bradka, modni bryle) a suploval nam obe hvezdy. Vetsinou jsme trenovali freneticky jasot a sokujici udiv. Reziser chtel vsechy reakce prehnane a tak to nekdy byla fakt sila. Nezapomenu na trenink udivu, kdy poskok sedel zkrousene na "kresle pravdy" a rikal placky "Jsem gay" a za chvili "Muj otec je gay". Predstirejte sok, kdyz se chcete smat!

Nataceni se zucastnilo asi 60 lidi doslova z celeho sveta. Mel jsem moznost poklabosit si s dost zajimavymi osobami, jako treba s mladym Izraelcem prodavajicim fotbalove dresy (ktere vozi z Thajska), spanelskym socharem nebo byvalym zamestnancem ukrajinske ambasady. V publiku bylo ale i par lidi, co tuhle praci delaji celkem pravidelne. Ja sedel primo za 200-kilovym cernym amikem, ktereho jsem parkrat v japonske televizi uz videl. Co mne ale prekvapilo, byl fakt, ze se objevil i v ukazkach noveho Kangova filmu. A take, kdyz se dohadoval se svym kamosem, jestli pujdou do "toho novyho Segala".

"The True Show" je novy porad, kam si John Kabira (pul Japonec, pul American a podle toho take mluvil ... chvili japonsky, chvili anglicky) bude zvat nejruznejsi japonske celebrity a bude od nich chtit slyset pravdu a nic nez pravdu. V kazdem vydani ma dojit k opravdu sokojicimu odhaleni. Tentokrat pozvani prijal Kusanagi Tsuyoshi (znamejsi pod svym korejskym jmenem Choran Kang) z megapopularni japonske skupiny SMAP a to protoze v sobotu vstupuje do kin jeho novy film Hotel Venus. Vcerejsi "Show pravdy" byla vyjimecna, protoze Choran Kang "sokoval" hned dvakrat. Ted se dovidate informaci, ktera ma v Cechach naprosto nulovou hodnotu, ale v Japonsku a Korei by mozna par lidi zaujala. Tam se to ale dozvi az v pondeli. :) Choran Kang pusobil asi tri roky v Korei, kde mel svou vlastni televizni show. Jakozto Japonec neumel ani slovo korejsky a tak mel zpocatku vsechny rozhovory nabiflovane a vlastne jim poradne ani nerozumel ("sokujici fakt c.1"). Pochopitelne se za ty tri roky korejsky naucil, ale pry zase zapomnel japonsky ("sokujici fakt c.2"). No, alespon vidite, ze blbosti davaji po celem svete a ne jen na TV Nova.

Kdyz Choran Kang a John Kabira odesli, rozhodl se reziser natocit si jeste par reakci publika. Asi pul hodiny jsme pak predstirali udiv, smich, povzbuzovani, jasot, hnev, znechuceni, prekvapeni a tak podobne. Byl uz jsem celkem unaven a tak abych se trochu vyhecoval, pri jasotu jsem kricel "Goooooooooooool" a pri povzbuzovani zase "Slaaavieee" a "Baniiik". Mozna (ale opravdu jen mozna) tak poprve zazni jmena ceskych fotbalovych klubu na japonske TV. Kdo muzete, zapnete si v pondeli 8. brezna Fuji TV a sledujte ve 22:00 porad SMAP x SMAP. Sedim za Petem, obrovitym cernochem s bradkou. :)

Nejak jsem si odvykl na alkohol a po pivech z predchozi noci mne to rano bolela hlava. Navic zase prselo, takze vylet do demilitarizovane zony definitivne padl. Museli jsme vymyslet alternativni program. Vedel jsem, ze Naoko se nechce moc courat po starych pamatkach a tak jsme vyrazili do moderni ctvrti Myeong-dong. Tahle cast Seoulu je presne takova, jak si Koreu predstavuji. Znackove obchody, vysoke domy, luxusni zbozi, mladi lide, mobilni telefony - takova korejska varianta tokyjske Šibuji. V prijemne restauraci jsme si dali obed, samozrejme korejske speciality - hovezi a kimči polevky a ryzi se zeleninovou smesi Bibimbap. Korejske hulky jsou kovove a tezsi v porovnani s japonskymi, ktere jsou drevene. Ctvrt Myeong-dong mne ale brzy omrzela a tak jsme si s Naoko dali rozchod a ja vyrazil do palace Deoksugung. Tady jsem zjistil, ze korejske palace jsou si asi hodne podobne a tak za necelou hodinku zase prchnul za dalsi atrakci. Ve skutecnosti jsem se ale jen tak potuloval po meste, zasel do korejskeho knihkupectvi a snazil se udelat nejake zajimave fotky. Mimo jine jsem objevil dva velke krestanske kostely a Karolinu Kurkovou. To uz jsem miril zpatky za Naoko. V restauraci blizko hotelu jsme si dali posledni korejske jidlo (hodne masa, hodne zeleniny, zensenova polevka) a ja celou dobu premyslel, zda ten zensen, co mam v polevce mam snist nebo ne. Vubec jsem si nemohl vzpomenout, co vlastne ten zensen je zac. Po veceri se uz nic zajimaveho nestalo. Hotel, letiste ... jedine neprijemne momenty za cele dva dny jsem si prozil pri opetovnem vstupu do Japonska. Imigracni urednik byl hodne neprijemny, vyptaval se na spustu veci a kdyby se mnou nebyla Naoko, kdo vi, jak by to dopadlo. Ale konec dobry, vsechno dobre. Fotografie najdete tady.

A perlicka na zaver! Pristi tyden ve stredu se zucastnim nataceni pro japonskou Fuji TV. Muj ukol bude stat v davu a jasat pokazde, kdyz se objevi na scene nejaka japonska celebrita. Uz se docela tesim.

Mame velmi spatne pocasi. Vypada to, ze oba dva dny bude prset. Je deset hodin a jsme pomalu na odchodu z hotelu Crown, kam jsme vcera dorazili az nekdy kolem treti rano. Plany jsou zatim nejasne. Prvni zastavkou bude asi palac Gyeongbokgung, coz je hlavni turisticka atrakce Seoulu. V lobby jsem v noci sesbiral par prospektu a velmi mne prekvapilo, ze korejske cestovky delaji poznavaci zajezdy do demilitarizovane zony na hranicich se Severni Koreou. Jde o dost netradicni vylet ("Nemejte zadne obavy, nase cestovni kancelar garantuje bezpecny navrat i v takto nestabilnich podminkach!"). Hlavnimi lakadly jsou 33. tunel, ktery byl objeven v roce 1978 ("Pouze 44 kilometru od Seoulu, nepochybne urcen pro bleskovy vypad!"), pozorovatelna Dora ("Podivejte se, jak se zije v Severni Korei!") a Most svobody ("Pres 13,000 zajatcu kricelo Hura, kdyz se vraceli do svych domovu!"). Hodne mne to laka, uvidime zitra. Cekam, az se Naoko namaluje a zatim sleduji korejskou televizi. Protoze nicemu nerozumim, hodne mi pripomina japonskou. Jedinou vyjimkou je kanal, kde bezi 2 tydny stare zpravy CNN. Tusim, ze americka armada je v Korei stale jeste pritomna a tak to dava smysl. Navic veskere reklamy jsou cileny na vojaky, jen nechapu, proc jim pousti tak stare zpravy.

Mozna jsme si vybrali spatny den, ale Korea mi pripada hodne depresivni. Proti Japonsku je vice sediva a spinava. Mladi korejsti vojaci v maskacich jsou na kazdem kroku a bez rozpaku pokukuji po Naoko. Metro trochu smrdi a bezdomovci jsou tu hlucni a vypadaji nebezpecne. Zebraji i primo ve vagonech. Jedinou veci, kterou mne pobavili, bylo, ze jich hodne hraje go nebo nejakou podobnou stolni hru (na rozdil od jejich japonskych kolegu, ktere zase casto muzete zahlednou zabrane do cetby komiksu).

V Seoulu je nekolik kralovskych palacu, ale Gyengbokgung je z nich nejznamnejsi. Cely komplex je velmi rozsahly. Pocasi nam nepreje, chvilemi poprchava a hory, ktere normalne tvori impozantni pozadi, se ztraci v mlznem oparu. Jsem neoblomny a Naoko vlacim po pamatkach asi hodinu a pul, nakonec vsak podleham a jedeme se podivat na pravy korejsky trh v blizkosti brany Namdaemun. Tady si uvedomuji, ze me predstavy o Seoulu byly dost nepresne. Tohle neni druhe Tokyo plne vysokych budov, modernich pristroju a preplnenych ulic. Tady na Vas dychne prava Asie - predstavte si vietnamske trziste v Cechach, zimu a dest ala Blade Runner a zvlastni mix veci dobre znamych ("znackove" obleceni a boty, zelenina, ryby) i velmi exotickych (obrovske koreny zensenu ve sklenenych bankach, masivni praseci hlavy vcelku). Samozrejme nam to neda a tak zkousime mistni kulinarske speciality - korenene testoviny Tteokbokki, vajecnou omeletu na spejli Odang a sladke susenky Punopan. Naoko si kupuje asi 10 kilo vyhlasene korejske pochoutky kimči, coz je nakladane a hodne korenene cinske zeli. Smraka se a my na navstevu dalsiho palace uz nemame cas.

Hodne Japonek cestuje do Korei z duvodu levnych kosmeticky sluzeb jako jsou sauny a nejruznejsi masaze a Naoko si samozrejme tuto prilezitost nenechala ujit. Po celodenni ture jsme se vydali do masazniho salonu, kde si Naoko objednala 45-minutovou kuru. Co je levne pro Japonku, nemusi byt levne pro Cecha a tak jsem se rozhodl, ze si tuto kratochvili necham ujim. Vydrzel jsem to ale pouhych 15 minut. Kdyz jsem videl, jak si to Naoko uziva, rekl jsem si, ze Korejky mne nemasiruji kazdy den a objednal se take. Jo, byla to parada. Pak se slo na veceri do restarauce, kde se asi za 400 Kc mohlo jist dle libosti. Hlavnim duvodem ovsem byl fakt, ze v cene bylo tez zahrnuto pivo. Prijemne jsem se opil a v noci spal jak miminko. Jeste pred tim jsme marne hledali karaoke, kde bychom si mohli "zabékat", bohuzel nas ale vsude odmitli, jelikoz zdejsi karaoke jsou jen pro Korejce. Rekl bych, ze jsem v jednom podniku domorodce i trochu nastval, kdyz jsem na ne omylem zacal mluvit japonsky. Korejci a Japonci se proste nemaji v lasce. Fotografie z obou dvou dnu najdete zde.

Mozna nekteri z vas zaregistrovali netradicni komentar, ktery se objevil celkem nedavno u jednoho z clanku. Byl psan roztomilou cestinou a autorkou byla japonska divenka Tomoko, ktera si loni prozila skolni rok na nejmenovanem gymnaziu v Brne. Ted je zpet v Japonsku, ale Cechy ji natolik ucarovaly, ze se jednou hodla vratit a tak pilne studuje cesky jazyk. A protoze kurzy cestiny, ktere jsou momentalne v Tokyu dostupne, jsou pro ni prilis jednoduche, konverzace s rodilym mluvcim ji prisla vhod. A ja byl rad, ze si mohu vydelat nejake penize a take vyzkouset, jake je to ucit. Pred Tomoko musim smeknout, ani se mi nechce verit, ze v CR byla jen 10 mesicu, jeji cestina je vazne dobra. Hned na prvni hodine jsem ji ale musel vyvest z nekolika omylu o Ceske republice. Tomoko zila 10 mesicu na male vesnici kousek od Brna a hostitelska rodina B. ji servirovala zivot v CR v poradnych davkach. Tomoko si do dnesniho dne myslela, ze vetsina domacnosti v Cechach nema automatickou pracku. Ackoliv rodina, kde Tomoko zila, vlastni televizi a Internet, pere pro mne nejakym zahadnym (asi prirodnim) zpusobem. Ma to neco spolecneho s pranim pradla ve ctyrech druzich vody ruzne teploty a destovou vodou. Na Tomoko jsem dnes koukal jako tele na nova vrata. Ale hostitelske rodine patri muj velky obdiv, dokazu si predstavit potize, kterym museli celit. Bylo velmi zajimave poslouchat zazitky cizince studujiciho v Cechach - komunikacni problemy v rodine i ve skole (ucitele neumeli anglicky), neznama jidla, zvlastni zvyky. Co mne rozesmalo, byl fakt, ze Tomoko za pravni tri mesice v Cechach pribrala 10 kilo. Konecne hmatatelny dukaz o "zdrave" ceske strave. Ale moc ji chutnalo - polevky, knedliky a cukrovi. 2 hodiny utekly jako voda a ja byl celkem znaven, povolani pedagoga mozna neni tak jednoduche, jak se rika. Kazdopadne jsem objevil, ze pohadky pro deti nejsou dobrou ucebnici cestiny pro cizince. Kdo dnes pouziva obraty jako "ta baba, co nosi vejce a tvaroh do trhu" ?

Cirou nahodou jsem vyhrabal jeden z emailu, ktere jsem rozesilal v dobe, kdy jsem jeste nemel vlastni stranky. Tento je z 5. zari 2002. Kdyz si ho tak procitam, uvedomuji si, jak uz jsem si na zivot v Japonsku hodne zvykl. Ze jsou Japonky blondate mne uz pripada jako zcela normalni.

Vazeni pratele a hlavne me drahe pritelkyne,

omlouvam se, ze jsem se tak dlouho neozval. Absolutne nestiham, vsechno tu utika hrozne rychle. Nedavno mi doslo, ze jsem v Tokiu uz cely mesic. Pritom mi to pripada, ze jsem priletel vcera.

Za mesic se toho ale hodne zmenilo. Jestli si pamatujete, minuly dopis jsem zehral ne ubytovani. Tak ted je to naprosto opacne. Bydlim primo ve stredu Tokya!!! Mam vlastni pokoj!!! Je sice krapet mensi, ale je to OK. Mam balkon!!! Bytecek je naprosto uzasny, ma sice par musek (koupelna je tak mala, ze se musim sprchovat nadvakrat - nejdrive tam strcim hlavu a telo a v druhe varce nohy), ale je to super. Bydlim hned naproti zastavky metra/vlaku, coz je a) skvele, protoze jsem za 15 minut v praci b) pekne na hovno, protoze lide z vlaku mi cumi z 5 metru do pokoje. Hned jak jsem se nastehoval, tak jsem asi par lidi sokoval, protoze jsem po sprse zapomnel, ze jeste nemam zavesy.

Jinak je to tady super, maji tady vyborne a hlavne ultrazdrave jidlo. Vsechny kalhoty jsou uz mi velke. Bomba, stava ze mne manekyn. Mensim problemem je, ze zacinam mit navyk na ryzi. Jak ji nemam, tresou se mi ruce a toci hlava. Asi bych ji nemel jist denne. A k tomu 2 kila.

Minulou nedeli jsem byl na raftu, kde jsem se stal (asi) hvezdou. Ale co bych Vam vsem pral videt, je nadherna priroda. Vyjeli jsem kousek za Tokyo ale ja si pripadal jak v raji. Vsude zeleno, vysoke a trme kopce, cista voda. No a rafting? Po vylozeni pravidel v japonstine (senseje jsem nonsalatne odbyl s tim, ze jsem uz na raftu byl v Alpach) se vyrazilo. Trvalo to neuveritelne dlouho, asi 4 hodiny. Delali jsme prestavky a jen tak plavali v rece. No bomba. Jedinou vadou na krase byl fakt, ze jsem v nejvetsich perejich vypadl ze clunu. Malem jsem prizabil jednu Japonku, ale co jsem mel delat - prizabit sefa jsem nechtel, tak jsem spadnul na ni. Na voziku ji to ale take slusi. Zazrakem jsem proplul kameny a zazrakem nasel sve padlo ve clunu. Absolutne nechapu jak to delam, vzdy kdyz vypadnu na raftu, moje padlo zustane ve clunu.

STUDUJI JAPONSTINU! Kazdy den mam asi 30 minutove hodiny primo v praci a k tomu chodim jeste do jazykovky dvakrat tydne na 2hodinove lekce. Tam jsem mimochodem potkal super lidi z GB, US a Francie. Mozna jste slyseli, ze v Japonsku maji automaty (vending machines) na vsechno. No neni to tak uplne pravda, v 90% je piti, pak cigarety a jidlo. Ale vcera mi znami ukazaly "eroticky" automat - no ted se ptate urcite, co takovy eroticky automat dela. Jestli je treba jen pro muze nebo i pro zeny. (moje prvni predstva byla neco na zpusob fotokabinky, kde by se misto foceni zakaznik "uvolnil"). Takze tento eroticky automat nabizi eroticke casopisy, cd a kdovi co jeste, ale (a ted se drzte) i pouzite spodni damske pradlo. No Japonci jsou asi fakt ulitli. Skoda ale, ze japonky ne - ja bych jim za sve biologicke zbrane snad i zaplatil.

Japonky jsou trochu divne, polovina z nich jsou blondyny. No nesmejte, tady je to samy preliv. Makeup jim musi trvat tak 3 hodiny. A mladi Japonci to samy, fakt by mne zajimalo, kolik casu jim trva uprava ucesu. A vsichni nosi co nejmodernejsi hadriky. A hlavne napisy v anglictine. I kdyz jim mozna ani nerozumi. Minuly tyden jsem videl jednu Japonku v triku s napisem "Sperma je zdrave, nebot obsahuje vitamin C". Napis byl v nemcine a Japonce mohlo byt tak deset. No dosly mi baterky v discmanu, tak budu knocit. Piste, piste, piste a vzpominejte na mne. Jste vsichni zvani. Prijedte a ja se o Vas postaram.

S nehynouci laskou

Vas

Marek-san

ps. protoze tento dopis bude cist moje mamka: koupelna je v pohode, tece mi
tepla voda a stolici mam tuhou a pravidelnou. :)

Citim jisty dluh vuci vsem, kterym jsem pred odletem slibil, ze jim budu psat, jak se mi v Tokyu dari. Nasledujici radky proto obsahuji zcela nepodstatne detaily z meho zivota. Varoval jsem vas.

Vcera vecer jsem slabossky podlehl nalehani Naoko a svolil, ze mne muze ostrihat. Duvodem nebyl ani tak fakt, ze jsem to opravdu potreboval, spise se Naoko tesila na me hnede vlasy. V Cechach zcela normalni a banalni, v Japonsku vyjimkou. Asi dve hodiny mne strihala a zasnene opakovala, jak se ji me kadere libi. Pak chvili mlcela, nacez mi s trochou paniky sdelila, ze to na jedne strane nejak prehnala. A mela pravdu. Zhruba centimetrovy oblouk hole kuze nad uchem je jako pest na oko. Jeste, ze nejsem blondak, kdo vi, jak by to dopadlo. O vikendu prijede navstivit Naoko kamaradka z Osaky - Sawako. Ze soboty na nedeli tak budu spat mezi dvema Japonkami. Joj! :) Ted mi dochazi, ze mne Naoko mozna zhyzdila naschval. Me zadosti o zamestnani jsou stale nevyslyseny. Mam byt trpelivy. Tak jsem trpelivy.

presneji receno v jokohamske Cinske ctvrti (Chukagai). Do pristavniho mesta jsme dorazili kolem 23:00. Ocekaval jsem bujare veseli na ulicich, ohromujici ohnostroj, piroteskni pruvody a sake zadarmo po celou noc. Misto toho jsem byl po prijezdu postaven do fronty, jejiz konec se ztracel nekde v dalce. Jak typicke pro Japonsko! Nastesti ve 23:30 se fronta rozhybala a my byli vpusteni na jakesi volne prostranstvi (rekl bych, ze parkoviste) v blizkosti svatyne Kanteibyo. Pote si vsichni poslusne posedali na zem a trpelive cekali. Ja pochopitelne trpel, protoze jsem proste nemel kam dat nohy a ustavicne jsem nekoho kopal tu zad, tu do boku. Patnact minut pred pulnoci potemnela vsechna svetla a pred ztichly dav vybehlo 8 Japoncu (mozna to ale byli Cinani), kteri drzeli asi dvoumetrove tyce, na jejiz koncich byl uchycen "rourovity" papirovy drak. Vse probihalo ve tme a scena byla osvetlovan pouze zablesky fotoaparatu. Po tanci draka (ryubu) prisel na radu tanec tygra (šišimai). Ten byl mnohem vice pusobivy, jak muzete videt na teto ukazce. I kdyz chybicka se obcas vloudila. Pak nastalo odpocitavani a byl konec. Dav se sporadane zvedl a zvolna rozplynul. Oslavy Noveho roku v Japonsku proste probihaji mnohem klidneji. Za celou noc jsem nezahledl ani jednoho opileho cloveka. Z Cinske ctvrti jsme si to zamirili do svatyne Kawasaki Daichi, kde nas cekalo dalsi cekani ve fronte. Podobne jako se v Cechach chodi o Stedrem dnu na Vanocni msi, Japonci putuji v Novem roce naklonit si bohy do šintoistickych svatyn. Podle clanku Frantiska Stauda navstivi svatyne v prvnich dnech 70% obyvatelstva a ja nemam sebemensi duvod tomu neverit. Spat jsem sel v 6 rano zcela strizlivy.

Vcera jsem se dival na Legendu o opilem mistrovi s Jackie Chanem, coz mi pripomenulo asijske akcni "flaky", ktere davaly kina za totality. Bohuzel jsem si vybavil pouze nasledujici ...

Policajt umi karate
Kouzelny cop
Bojovnik od Zlute reky
Zrada a pomsta
Uder otevrenou dlani

Nevite nahodou nekdo anglicke nazvy? Nebo alespon zapletku ? :)

Posledni dva dny se ochladilo a ja si uvedomuji, ze je opravdu prosinec. Je to ale uplne jiny prosinec nez-li v Cechach. Vanoce a svatky klidu a miru? Rozhodne ne v Tokyu. Vanoce se tu slavi v parech podobne jako Valentyn. Snad jeste mnohem agresivneji. Pokud kamkoliv vyrazite nakupovat, potkavate cestou Japonce a Japonky prevlecene za Santa Clause a kazdy i sebemensi obchudek hlasite prehrava "hity" jako je Last Christmas od George Michaela nebo So this is Christmas od Johna Lennona. Malokdy ale v puvodni verzi, spise to pripomina vyzvaneci melodie z mobilu. A vsude jsou mraky lidi. 24.12. jsem byl na Roppongi Hills, kde mel byt koncert gospelu pod sirym nebem a stejny napad dostalu zhruba dalsich milion lidi a tak jsem jen pro listky do metra cekal ve fronte 15 minut. Koncert jsem pochopitelne nevidel. O tom, ze Vanoce jsou tu opravdu jen a jen komercnim svatkem Vas muze presvedcit i obrazek, ktery poridil Wojtek. 24. i 25. prosinec je zde normalni pracovni den, ale cely pristi tyden je volno. Blizi se Silvestr, ktery pravdepodobne stravim v Yokohame. Ohnostroj, cinska cvrt a rano pravdepodobne vylet do nejake svatyne, tak to mne asi ceka.

Praci jsem nesehnal a tak jedinym zdrojem prijmu je programovani pro Tabemo Dining Club. Penize ale nejsou tim, co by mi delalo starosti. Turisticke vizum mam na 90 dni a jedna tretina prave ubehla. Krome pohovoru v personalnich agenturach jsem se zucastnil dvou "trhu prace", ktere byly ale nanestesti urceny predevsim japonskym studentum, kteri studovali v cizine. Bohuzel mou nejvetsi prekazkou zustava nedostatecna znalost japonstiny. Z obou dvou trhu jsem odchazel dost sklesle. 4-5 pohovoru (bohuzel velmi kratkych) vedenych kompletne v japonstine mne psychicky dost vycerpavalo. Minimalne do unora tu ale hodlam zustat. Stale je tu moznost ucit anglictinu a snad i cestinu, ale to mne moc nelaka.

Vnitrni prostory cisarskeho palace v Tokyu jsou pristupne verejnosti pouhe dva dny v roce a to v den cisarovych narozenin (23.12.) a v ramci oslav Noveho roku (2.1.). To vsak nebyl jediny duvod, proc jsem rano vyrazil do ctvrti Ginza. Na vlastni oci jsem mel totiz moznost videt japonskeho cisare Akihita.

A ackoliv jsou zitra Vanoce, dnes bylo majove pocasi, teploty se pohybovaly kolem 17 stupnu. Proste super den! Celou akci provazely prisne bezpecnostni podminky, byl jsem opravdu dukladne prosacovan, dale upozornen, ze rozhodne uvnitr nesmim jist mandarinky, ktere jsem mel v batohu. Thilo a Cissy museli vypit napoje, ktere meli sebou. Prvni panovnikuv projev v 10:20 jsme o par metru prosvihli a tak si pockali 30 minut na dalsi. Kdyz se na prosklenem balkone objevil cisar Akihito s manzelkou a dalsimi cleny rodiny, dav propukl v jasot. Ja jsem jednou rukou fotil a natacel a druhou jsem freneticky maval japonskou vlajeckou a vykrikoval "Banzai! Banzai!". Podarilo se mi tak nepozorovane splynout s davem (vice tato videosekvence). Cisar mluvil velmi pomalu. Stejne jsem mu nerozumel. Na ceste ven jsem narazil na frontu, na jejimz konci se Japonci uklaneli a predavali sve vizitky (meiši) zamestnancum Palace. Nastesti Wojtek mel moji starou vizitku z doby, kdy jsem pracoval pro Gaiax a tak jsem si vystal frontu a obradne ji predal. Treba mi prijde zpet i s cisarovym podpisem.

Dnes je to ctvrty den, co jsem zpatky v Tokyu. Prvni dojmy - vsude je hrozne moc malych lidicek, je tu mnohem tepleji nez v Cechach a neustale prsi. Nejoblibenejsim cizincem uz mozna neni David Beckham, ale Tom Cruise, ktery zde brzy bude mit premieru noveho filmu Posledni samuraj. Bohuzel ho asi neuvidim, protoze je napul anglicky a napul japonsky. A bez ceskych titulku. Take mam za sebou prvni pohovor v personalni agenture, kde mi bylo hned receno, ze mam dva hendikepy. Nedostatecnou znalost japonstiny a pouze turisticka viza. V nedeli jsem se sel podivat do luxusni cvrti Ginza, kde Apple oteviral zbrusu novy petipatrovy obchod. Jde o 73. nakupni centrum tohoto druhu, ale poprve se jedna o uzemi mimo USA. 3-hodinova fronta mne vsak odradila a tak jsem vzal Naoko na sipky. Vzkaz pro me kamarady z Mlade Boleslavi - hrali jsme dvakrat kriket a zavrel jsem ve 13. a 15. kole. Bohuzel se mi zda, ze triply, doubly i stred byly o neco vetsi nez v CR a take, ze se hazelo z blizsi vzdalenosti . A pochopitelne byly take mnohem drazsi - jedna hra kriketu stala 300 yenu, coz je asi 75 korun.

Rad bych podekoval vsem, kteri se zucastnili souteze v Reflexu a poslali mi svuj hlas. Jiz od minuleho tydne vim, ze jsem vyhral. Navic se mi podarilo agenturu Ringier presvedcit a misto vikendoveho zajezdu pro dve osoby do vybrane evropske metropole mi prispeli na pulrocni letenku do Japonska. Rezervaci mam na pristi ctvrtek, coz znamena, ze za mene nez tyden odletam do Tokya. Praci bohuzel nemam vyjednanou zadnou, pouze par pohovoru. Takze bud budu mit stesti a najdu zajimave zamestnani a nebo se treba za dva mesice zase vratim domu. Kazdopadne se chystam hodne psat psat a take fotit, takze se zase nekdy urcite zastavte. A na zaver jeste drobne vysvetleni - v Reflexu jsem vyhral vlastne dvakrat, protoze jsem si jeden hlas poslal sam. Chtel jsem zjistit, kolik presne stoji SMS, pred tim, nez-li budu obtezovat sve zname. Co cert nechtel, samozrejme jsem vyhral a tak v poslednim cisle Reflexu je me jmeno uverejneno dvakrat. I kdyz to v pravidlech nebylo zakazano, po pravde si pripadam trochu hloupe.

Kdo propasl jiz zminovany clanek v Reflexu, na adrese http://reflex.cz/Clanek26150.htm je mozne si jej precist.

Tak den D nastal a ja pln ocekavani nalistoval v novem Reflexu rubriku "Na vandru". Vzapeti mne polil studeny pot a ja si rikal, tak tohle je pruser. Janu Zvelebilovi z Reflexu jsem pri nasem rozhovoru predal cedecko plne fotek (cast z nich muzete videt i v me galerii), ale u clanku se neobjevila ani jedna. Je videt, ze tiskarsky sotek zaradil, protoze text u mensiho z nich se tyka japonskych kancelari a na obrazku jsem mel byt ja, jak tvrde pracuji. Ze strany 49 na mne ale kouka postarsi rybar. Mam tuseni, ze se jedna o vandrovnika z pristiho cisla. Docela mne to nastvalo, z celeho clanku mam vlastne jen ucast v soutezi a tak jsem si rikal, ze to bude alespon dobry zpusob, jak dat vedet znamym, ktere uz jsem dlouho nevidel a zase dlouho neuvidim, jak se mam. Mam to ted jasne pred ocima ... "Jooo jednoho Marka jsem znal, ale ten vypadal uplne jinak, to musi byt pouze shoda jmen." Takhle vlastne Reflex stvoril uplne noveho cloveka. Ach jo. A ani ten Tipsport mi uz nevychazi.

Tento ctvrtek vyjde v tydeniku Reflex (cislo 42) v rubrice "Na vandru" dvoustrankovy clanek o mem rocnim pobyte v Japonsku. Autor Jan Zvelebil cerpal z naseho rozhovoru a take z nekterych poznamek z tohoto blogu. Mohu prozradit, ze jsme si povidali o japonskych cenach, stylu prace, japonkach (pochopitelne), jidle a dalsich zajimavostech. Bohuzel se v clanku neobjevil jeden z mych nejvetsich objevu a to totiz, ze bily pes Goro je v Japonsku zcela neznamym pojmem. A podle toho, co mi pisi ctenari, to vypada, ze Goro utekl i z archivu CT. Mozna ze serialova legenda jedne generace je navzdy ztracena. Od kamarada mam ale slibenou alespon znelku ve formatu mp3. Vzpominate? Bylo tam preci neco jako "Tam nekde je psi raj ...". :)
Ale zpatky k Reflexu. Komu se libi muj server a rad by me podporil ma jedinecnou moznost. Casopis Reflex spolecne s firmou GTS pripravily pro cisla 41 - 44 soutez pro cestovatele, ve ktere mohou vyhrat jak hlasujici (tedy ctenari), tak i zucastneni (tedy ja!). Ctenari mohou ziskat jizdenky do Londyna nebo Parize, ctvrtletni predplatne Reflexu a dalsi ceny. Pro "vandrovniky" je urcen vikendovy pobyt pro dve osoby v turistickych centrech Evropy. Predem avizuji, ze v pripade vyhry, bych se snazil GTS premluvit, aby mi misto pobytu venovala letenku do Tokya, kam se za mesic chystam. Jinak bych cenu asi venoval rodicum. A jak mne tedy muzete podporit? Staci kdyz po dobu od ctvrtka 16.10. do stredy 22.10. zaslete na telefonni cislo 900 11 15 textovou zpravu ve tvaru SOUTEZ VANDR X VASE JMENO A ADRESA. To X by melo byt cislo na stupnici 1-10, kde 10 znamena, ze clanek je naprosto skvely a 1 mizerny. Tak uz se tesim na vase desitky.