Ztracen v
Japonsku
8 hodin, popáté
Hakone, aneb "Vzhůru do rušné přírody"

Zní to jako nesmysl, ale je to tak. Pokud v Japonsku stojí něco za vidění buďte si jisti, že nápad navštívit takové místo má kromě vás i dalších X desítek až stovek lidí. S největší pravděpodobností se vám tedy nestane, že byste zažili samotu.


hora FujiMěl jsem, během svého krátkého pobytu v Japonsku, možnost podívat se za přírodou dvakrát. Poprvé jsem navštívil oblast Hakone, resp. horu Hakone-yama. Je to již vyhaslá sopka, která v současné době dští jen plyny a páru. Jedním z velkých + tohoto místa je fakt, že v vrcholu z hory Hakone je krásný výhled na symbol Japonska Fuji-yamu. Oblast patří do národního parku Fuji-Hakone-Izo a pokud máte jen jeden den k návštěvě přírody a přebýváte v Tokyu, pak je tohle vhodné místo. Z Tokya lze použít vlak, pak se ve stanici Odawara Station přesedne na úzkokolejnou lokálku (Hakone Tozan Railway), která, stoupaje do strmého svahu, několikrát využívá (teď mne omluvte za ten termín) úvratí, takže chvíli jedete popředu, chvíli zase pozpátku a trať se klikatí jako horská dráha. Pak přesednete na pozemní lanovku (stejnou, jako máme v Praze z Újezda na Petřín - Hakone Tozan Cablecar) a nakonec na lanovku klasickou (tedy se zavěšenými kabinkami - Hakone Ropeway), která vás vynese až k vrcholu hory. Bohužel jsme ten den neodhadli čas, takže jsme zde byli poměrně pozdě – zatímco všichni odjížděli, my teprve mířili na vrchol. I tak to ale stálo za to!

Dobrá rada pro návštěvníky: Mnoho vrcholů v těchto horách dosahuje výšky přes 1000m, takže pokud se rozhodnete pro návštěvu, vybavte se jako když vyrážíte na Sněžku.dřevěné zábradlí ;-)

Abych se ale nerozplýval jen nad přírodními krásami. U horní stanice lanovky jsem narazil na toto vskutku pravé "dřevěné" zábradlí vyrobené z betonu. Za povšimnutí rovněž stojí z "kmenů" rašící nerezové výhonky a dozajista přirozené letokruhy (škoda, že při téhle velikosti obrázku to není vidět). :-)

Protože ale u přírody jde hlavně o vizuální stránku (kterou ovšem, díky světelným podmínkám, nemohu zprostředkovat), zde najdete více informací : http://www.kankou.hakone.kanagawa.jp/index_e.html
8 hodin, počtvrté
Vlaky a Japonsko k sobě patří, takže si dovolím ještě několik postřehů z jejich používání.

V japonských vlacích se jezdí popředu
Japonská lokálkaPři cestování vlaky jsem narazil i na tuto zajímavou soupravu. Co mne na ní zaujalo byl fakt, že nikde nebylo vidět schůdky, po kterých by se strojvůdce dostával z kabiny. Řešení bylo jednoduché – strojvůdce si při vystupování vysunul chůdky, po kterých sestoupil do prostoru cestujících a schůdky opět uklidil.
Další zajímavostí je, že v japonských vlacích se jezdí vždy popředu. Jak je to možné?
Jednoduše. Sedačky jsou po dvojicích otočné a vždy na konečné personál vlak nejenom uklidí, ale i otočí sedačky čelem po směru následující jízdy. Má to současně i tu výhodu, že pokud cestujete s přáteli a chcete se s nimi za jízdy bavit, jednoduše si jednu dvousedačku otočíte. Jak prosté...

Kouzlo čistoty
Chtěl bych všechny, kteří ještě Japonsko nenavštívili, varovat: Na železnici buďte připraveni na to nejlepší. Zní to hloupě, ale je to tak. Ne, že by vše bylo skvělé, ale dlouholetý uživatel "služeb Českých drah" bude podvědomě celou cestu vlakem či pobytu na nádraží hledat filmový štáb, který ty kulisy namaloval. Jinak si totiž nejde vysvětlit, že nádraží není plné bezdomovců a jiných individuí (oni tam možná jsou, ale i japonský bezdomovec si zachovává určitou úroveň, takže si ho zpočátku nejspíš nevšimnete), není tam smrad, ale čisto a nádražní hala více připomíná tu letištní, než sklad ztracených iluzí. Rovněž se vám dostane příležitosti vyzkoušet si jaké to je, když přijede vlak na čas. Vlaky jsou na každé konečné uklizeny (uklízeči a uklízečky zvládnou uklidit celou soupravu běhe cca 10-ti minut – nemluvím o Šinkanzenu, kde to myslím trvá minut pět, ale to si nejsem jist). V zimě se v nich topí a předpokládám, že mají klimatizaci. Všimněte si prosím, že skrz okna vlaku je vidět! :-D

Zážitkem pro trudomyslného našince je pak setkání s vlakovým zřízencem (nevím, zda je to správný termín, ale s průvodčím tak, jak ho známe my, jsem se nesetkal). Když prochází vlakem, vstoupí (po otevření automatických) dveří do vagonu a ukloní se. Poté projde celým vagonem, na konci se otočí a znovu ukloní. Když jsem to viděl poprvé myslel jsem si, že se mi to zdá.

A teď se prosím proberte ze snění. Nerad bych měl na svědomí někoho, kdo po přečtení tohoto článku začal hledat podobné výdobytky u nás.
8 hodin, potřetí
Protože zmínka o veřejné dopravě měla ohlas, tentokrát se krátce podělím o své zkušenosti z jejího používání.

Systém veřejné dopravy je v Tokyu založen na železnici. Metro takové, jaké ho známe z Prahy (tedy tunely hluboko v zemi), to v Tokyu nenajdete. Jednak proto, že Tokyo je v podstatě placka a pak také z toho důvodu, že Tokyjské metro je vlastně železnice svedená pod zem. Funguje to tak, že na předměstí nastoupíte do vlaku a frčíte do práce (kdo bydlí do půl hodiny od kanceláře, ten to má, dle tokyjských poměrů, blízko). Když se souprava přiblíží k centru, zajede pod zemský povrch a skrytě pokračuje dál. Zřejmě existuje/jí i linky metra, které jezdí jen pod zemí. Které to jsou, to ale nevím.
(Kdo ví, nechť prozradí pod článkem.)

Jak jsem již uvedl, měl jsem štěstí, ale současně i malou šanci poznat, jak to vlastně s tou hromadnou dopravou je – v Tokyu jsem byl jen několik dní a nacpané metro jsem nezažil, takže berte prosím moje závěry s rezervou.

Metro je malinko složitější, neboť má více linek, které jsou navíc delší. Několikanásobně v porovnání s tím, co známe z Prahy. Kdo byl v Londýně, ten má představu. :-)
Mapka je k vidění zde: http://www.volny.cz/nipp/mapatm.htm

Jízdenky na MHD v Tokyu.Neméně zajímavý je systém jízdenek. Jízdenky jsou velikosti karty do bankomatu a můžete se setkat se třemi typy.
Buď je v nich čip (jízdenka s tučnákem – ty se na turniket jen přiloží na označeném místě), nebo mají zadní stranu celou "magnetickou" (pricip magnetického proužku jako má platební karta – ta se do turniketu zasune, aby na vás po jeho projití "vykoukla" na jeho konci). Posledním typem je jakýsi čárový systém (jízdenka se skleněnými baňkami – používá se stejně jako předchozí typ) – turniket odečte peníze a zaznamená zůstatek na zadni stranu. Aby byl zůstatek zaznamenaný čárovým kódem čitelný i pro normálního smrtelníka, je z přední strany natištěn sloupec s hodnotami a pokud zůstatek klesne např. pod 2000 jenů, strojek v turniketu vysekne dírku u číslice 1500.

Turnikety jsou jak u vstupu do stanice, tak i na výstupu. Jak jsem byl poučen, pouhý vstup do stanice stojí asi 160 jenů. V tokyjském metru nepanuje demokracie (jako u nás, kde platí ti, kdo nemají rychlé nohy a nebo naopak mají zbytky slušnosti v těle) – platit musí každý. Kdo nemá jízdenku, toho zkrátka turniket nepustí.

Zajímavá situace nastane, pokud vám zůstatek na jizdence nedovolí vstup do stanice, nebo naopak opustit stanici. V takovém případě si zakoupíte v automatu novou jízdenku, ale teď přichází velmi zajímavý moment. Jízdenky se položí "na sebe" a vsunou do turniketu současně. Než projdete ten cca. jeden a půl metru skrz turniket, "mašinka" uvnitř přečte obě jízdenky, odečte příslušnou částku a vám vrátí jen tu, na které je nenulový zůstatek. Hezká hračka, ale musím přiznat, že mne tato dokonalost po celou dobu mého pobytu lehce rozčilovala. Přeci jen technika je věc ošemetná a kromě toho víme, jak různé automaty fungují u nás.
Asi jsem skutečně synek z venkova. :-)
8 hodin, podruhé
Každá cesta začíná přípravami a ani u mne tomu nebylo jinak.

Přípravy
Přípravy začaly již zhruba dva měsíce předem. Potřeboval jsem zejména nový pas (starý propadl) a letenku. Pas vyřešil Úřad městské části Praha 4, letenku jsem si obstaral přes Internet.
Další problém – elektrické "záležitosti" své výbavy (fotoaparát, holicí strojek), resp. jejich napájení/nabíjení se ukázal jako nicotný, neboť oba dva naštěstí disponují rozsahem napájení od 100 do 230V, takže vlastně pohoda.
Pro neznalé: V Japonsku můžete narazit na 100V/50Hz (východ + Tokyo), ale i 100V/60Hz (západ). Pro jistotu jsem si pořídil ještě náhradní akumulátor do fotoaparátu, ale jak se později ukázalo, celkem zbytečně.
Zbytek, tedy cestovní pojištění a preventivní návštěva zubaře, není třeba snad ani zmiňovat. :-)

Cesta
Letěl jsem přes Londýn. Do Londýna je to skok, ale do Tokya je to dálka. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit propašovat si do letedla PET lahev s pitím. Ne, že by pití podávané v letadle bylo špatné, ale takhle má člověk alespoň snadno přehled o vypitém množství. Já jsem cestou tam pil tak, jak jsem zvyklý doma (tedy občas a jen trochu) a zle se mi to vymstilo. Po cca. devíti hodinách se mi začalo dělat zle a než jsme přistali měl jsem co dělat, abych se nepozvracel. Poté jsem pak s bolestí hlavy trávil zhruba hodinu v letištní hale popíjením 0,4l džusu za "krásných" v přepočtu 120 Kč. Inu, každá blbost něco stojí.
Ještě jedna dobrá rada pro Ty, kteří dosud neletěli letadlem: Pokud si budete moci vybrat, kde budete v letadle sedět, vyberte si místo u uličky a ne u okénka. Koukat ven je sice krásná věc, ale když si pak chcete odskočit, musíte se drápat (dle typu letadla a místa, kde sedíte) přes jednoho či dva lidi. Nehledě na to, že stejně většinu cesty není na co koukat.

První dojem
První dojem je obvykle ten, který vám poskytne pohled z okénka letadla, případně letištní hala. Na mne zapůsobilo Japonsko jako země složená jen ze tři barev - šedé (domy, továrny a kancelářské budovy), hnědé (rýžová pole s jejich bahnitou vodou) a zelené (golfová hřiště).
Tyto barvy pak byly rámovány silnicemi, dálnicemi a občas železnicí. Jako nicotný doplněk se pak jevily plošky "divoké" přírody v podobě bambusových porostů. Když pak letadlo kleslo dostatečně nízko a já zahlédl na silnici auto jedoucí vlevo, bylo to jasné. Poprvé v životě jsem vytáhl paty z Evropy a jsem v Japonsku.

Japonsko uctivé a jiné
To, na co narazíte jako první je korektnost a uctivost. Zvyká se na to rychle a je dobré se chovat stejně. Proto záhy zjistíte, že se hodí znalost slovíček sumimasen - promiňte, s dovolením... a arigato gozajmas(u) – děkuji. Jejich použitím se nic nezkazí. Co mne překvapilo byl fakt, že je slyšíte neustále, všude a od každého i v situacích, kdy by rodilý obyvatel Prahy ani nevzdechl. V některých obchodech a restauracích je, abych tak řekl, téměř zpívají neustále dokola. Děje se tak proto, že je tam obvykle velký provoz a stále někdo odchází (je tedy třeba poděkovat za to, že nechal firmě vydělat), přichází ("děkujeme, že jste si vybral právě náš podnik..."), případně si objednává jídlo (a je tedy třeba poděkovat, že se host rozhodl utratit peníze právě zde). Je to taková děkovací píseň.

V soupravě metraNa druhou stranu Japonec zásadně nesmrká, ale popotahuje. Když takový jedinec nade mnou stál v metru, měl jsem sto chutí podat mu kapesník. Fakt chuťka. Rovněž v restauraci, či ještě lépe v nějaké levnější jídelně je to v době oběda jako ve vepříně – v Japonsku totiž není neslušné u jídla srkat, nehledě na to, že pří jedení např. nudlí hůlkami to ani jinak nejde. Z počátku jsem se sice snažil, ale jediného efektu, kterého jsem tím dosáhl bylo to, že jsem se stal středem pozornosti okolo sedících kteří pozorovali, co že to s těmi nudlemi provádím za kousky, abych si je nacpal do pusy jedním pohybem. Po čase jsem si zvyknul a byl za vepříka rovněž.

Zažil jsem, že při čekání na metro se společnost prostřednictvím rozhlasu omlouvala cestujícím za dlouhé čekání, neboť souprava přijela o minutu později. V ten moment mne napadlo, kolik zaměstnanců Českých drah by zemřelo vyčerpáním, kdyby se jménem společnosti museli mlouvat za každé minutové zpoždění vlaku. Asi hodně.

To metro ve kterém jsem vyfotil tenhle obrázek bylo docela prázdné (Vyfoceno ve 21:10 všedního dne). Je to možná zázrak, ale já jsem na nacpané metro za těch pár dní pobytu nenarazil. Všechy soupravy, které jsem použil, byly takhle prázdné.
Dotaz na ty, kteří již v Tokyu byli: Je to normální, nebo jsem měl jen štěstí?
8 hodin

- přesně tolik mne dělilo od Japonska před mou první návštěvou této země.
Předně bych chtěl říci, že nejsem žádný japanofil. K Japonsku mám veskrze chladný, někdy až záporný vztah (to pro lov velryb) – nikdy jsem nějak zvlášť ani netoužil se tam podívat a nebýt přítelkyně, nepojilo by mne s touto zemí na východě asi vůbec nic. Avšak právě vzhledem k přítelkyni jsem si řekl, že bych si měl rozšířit obzory. Rozhodl jsem se tedy (po zkušenostech z let předchozích, kdy jsem vždy druhou polovinu prosince řešil kde budu na Silvestra, abych pak nakonec jel stejně někam jinam), že návštěva Japonska je docela dobrý nápad, jak poznat něco nového a současně i uniknout z alkoholových oslav konce roku v srdci Evropy.

Berte tedy prosím tento a hlavně mé budoucí příspěvky jako soubor postřehů a zkušeností (sem tam i rad) od "neználka", který šest dní objevoval Japonsko.
Současně budou mé postřehy (pokud bude zájem) cestou, jak podpořit a oživit tento server, ze kterého jsem před cestou načerpal spoustu informací, které bych jinde nenašel.
Pokud narazíte na nějaký nesmysl, pravopisnou chybu, překlep, nebo prostě jen nebudete mít náladu na to číst mé názory, napište to prosím pod článek a já zmlknu.
Ohlasy jsou vítány :-)

Děkuji.

Dancer
zvol si styl nagoya daruma