Ztracen v
Japonsku
Goro, bily pes - podivejte se znovu na 1. episodu !!!
Tento prispevek udela radost mnoha lidem v CR i na Slovensku. Vernemu psisku jsem na stope uz pres dva roky a za tu dobu jsem si uvedomil, jak velkym fenomenem zustava. Jsem si jist, ze pri putovani Gora za svoji Reiko Vas emoce uchvati stejne silne jak pred tak dlouhou dobou. Ale k certu s dlouhymi predmluvami! PRVNI EPIZODU SERIALU GORO, BILY PES JE MOZNE SI STAHNOUT NA ADRESEDiky leti Martikovi, ktery se prihlasil s timto skvostem, Zhavicovi, ktery prevadi dily do elektronicke podoby a firme PUEBLO.CZ, na jejichz serverech jsou stranky umisteny. DIKY!

A na zaver nekolik technickych informaci. Episody jsou znacne objemne (pres 600 MB) a proto si opravdu rozmyslete, zda Vase pripojeni na tento zamer postacuje. I tak ocekavam zvyseny provoz na serverech a tak bude mozne stahovat Gora pouze z Ceske a Slovenske republiky. Video je komprimovano kodekem XviD 2.4, zvuk je MP3.
8 hodin, poosmé
Japonsko a deštníky
Musím přiznat, že mne po celou dobu mého pobytu v Japonsku připadalo, že cosi jsem už někde viděl. Byl to takový neurčitý pocit, jehož pravou příčinu se mi dlouho nedařilo najít. Pak přišel déšť, po kterém se vyjasnila jak obloha, tak i zmiňovaný problém: To, co jsem již někde viděl, byly deštníky. Asi to bude tím, že Japonsko, stejně tak jako Anglie, se rozkládá na ostrovech, každopádně brzy po svém příjezdu na nějaký deštník natrefíte. Pokud to nebude deštník, tak stojan na deštníky určitě. Jsou skoro všude. Buď potkáte obyčejný stojan na deštníky, nebo zamykací stojan, případně stojan s igelitovými návleky na vlhké deštníky. Proto pokud se projdete po Tokyu (nejlépe za deště), je vysoká pravděpodobnost, že uvidíte následující obrázek:Deštníkový specialista

Ten mladík na snímku měl dvě funkce:
1) Byl navlékačem návleků pro návštěvníky obchodního domu (nikoliv jen zákazníkům, ale všem, kdo strčí nos dovnitř).

2) Když nenavlékal, dbal o čistotu před vchodem (proto to koště).

Co na fotografii není vidět je fakt, že na tuto práci nebyl sám, ale měl ještě jednoho kolegu. Mohu potvrdit, že svou práci dělal svědomitě – příchozího s mírnou úklonou požádal, zda by mu mohl natáhnout na jeho deštník igelitový návlek, pak tak učinil a s díky obalený děštník majiteli vrátil. Když lidé odcházeli, bral si od nich návleky zase zpě a strkal je do koše. V prvopočátku jsem příliš nechápal, proč s těmi mokrými deštníky tolik nadělají. U nás ho přeci jen sbalíme a „taky žijem“. Když si však uvědomíte, kolik asi stojí firmu vlastnící takový obchodní dům zboží, které je nějak poničené vodou, případně stížnosti dam a pánu v drahých oblecích, o které někdo neopatrným pohybem mokrý deštník otřel je jasné, že to asi bude mít svůj smysl.

Jindy jsem zase za deště viděl postarší dámu, která jela na kole, jednou rukou řídila a v druhé držela deštník. Zvláštní pohled.

A když už jsem narazil na kolo: Celé tohle dění by se dalo přirovnat ke vztahu Holanďanů ke kolům – má ho každý, s jeho použitím nedělá žádnou vědu a nějak moc se nekouká na to, jestli jde poslední model. Hlavní je, aby sloužil.
8 hodin, posedmé
Těžký život japonského prodavače
"Náš zákazník, náš pán!" Tak tohle pořekadlo platí v Japonsku bezezbytku. Konkurence je velká a kultura prodeje vysoká. Někdy jsem měl dojem, že záporná slova (nevím, nemáme, apod.) japonský prodavač ani nezná. Práce je jeho život a on si váží možnosti ji mít. Proto jste (na naše poměry) hýčkáni a i já jsem musel uznat, že nakupování, které jinak skoro nesnáším, může být radost.
Když jsem do Japoska letěl věděl jsem, že si udělám radost a nějakou hezkou hračku si přivezu – diskový MP3 přehrávač. Specifikum mého požadavku bylo, aby tento přehrávač uměl fungovat také jako databanka na fotografie. Musel mít tedy tu funkci, která umožní přípojit čtečku paměťových karet a fotografie z ní nakopírovat na disk přehrávače. Současně s tím by měl umět uložené obrázky zobrazit. Pokud si dobře pamatuji, v době mé cesty měl na našem trhu tuto funkci jediný výrobek.
AkihabaraProlezl jsem tedy Akihabaru, centrum elektronického světa, sem a tam. Nemaje však přehled o tom, co je možné koupit v Tokyu, rozhodl jsem se, že si nechám poradit. Díky ochotě mé přítelkyně, která trpělivě tlumočila kdejakou moji zvědavou otázku netrvalo dlouho a dostal jsem vybraného prodavače do "úzkých". Zeptal jsem se ho, zda-li by mi mohl doporučit jiný výrobek, který má stejné funkce jako ten, o kterém jsem věděl, že by mi vyhovoval. Prodavač nevěděl. V ten moment se ale stalo něco, co jsem nečekal. Prodavač popadl jeden z produktových letáků s informacemi, posléze druhý, mírně se od nás odvrátil a běhěm zhruba 40 vteřin nastudoval vše potřebné. Poté nám s omluvou sdělil, že bohužel žádný jiný neexistuje a že si k jeho lítosti nemohu vybrat. Prostě udělal maximum pro to abych já, coby zákazník, byl spokojen.

Kruci, proč něco takového doma nelze zažít?!

Dodatek od Marka - Ja jsem si na japonske prodavacky dlouho nemohl zvyknout. Jejich usluznost mi dlouho nepripadala realna, ale hrana a hlavne pre-hrana. Treba takova servirka ve fast-foodu Yoshinoya za cely den snad pusu ani nezavre. Neustale drmoli prikazy do kuchyne, vita prichozi hosty a dekuje tem na odchodu. Jakmile se otevrou dvere, ozve se "irašajmasé" a postupne tak zvolaji uplne vsichni zamestnanci, aniz by se k tem dverim treba vubec podivali. Pravdou je, ze japonsky prodavac si vas hyska a jeste nez dosednete je u uz vas pripraven poslouzit. O to vetsi je pak rozladeni japonskych turistu, kteri v Cechach narazi na zcela normalni (ale treba ten den jen trochu nastvanou) ceskou servirku.

Casy se ale meni. Znam pripad, kdy si japonsti turiste neformalne stezovali svemu pruvodci na jednu ze servirek. Nanestesti pro ni tak ale cinili v obchode, kde maji japonsky personal a kde jeden ze sefu umi japonsky a s majitelem restaurace se zna (oni se tu znaji vsichni se vsemi, je to takova mala neskodna mafie). Pro dotycnou servirku byl ten den poslednim v one restauraci.
8 hodin, pošesté
Sůpá mónin, aneb jedno bezva ráno v japonské televizi
Jednou z možností jak poznávat cizí kultůru, je prostřednictvím televize. Není to sice většinou bůhví co, ale i tak se člověk dozvi ledacos zajímavého.

TokyoDíky tomu, že jsem přestal nosit hodinky před mnoha lety, je mým jediným zdrojem informací o přesném času můj mobilní telefon. V Japonsku kde ovšem mají mobilní sítě v jiném frekvenčním pásmu mně byl můj mobil na nic a proto jsem ho používal jen jako budík. Jedno pozdní ráno jsem si v hotelu zkusil zapnout televizi abych zjistil, že naštěstí i zemi vycházejícího slunce mají program pro vstávající s názvem "Sůpá mónin" (tedy "Super ráno" - něco jako Dobré ráno na ČT1), složený zejména ze zpravodajství, předpovědí počasí, hudby a nějakého "pojiva" (tedy nosného tématu daného dne). Ono ráno jsem dozvěděl, že vítr bude foukat z jihu a že teplota bude kolem nuly. V podstatě skoro stejná situace jako v Praze. Rozdíl byl ten, že redaktora, který referoval o počasí, jsem za celou předpověď viděl jen dvakrát (úvodní a závěrečný pozdrav s úklonou), zatímco celý zbylý čas kamera zabírala velkoplošný dotykový displej a ruku redaktora, která na displeji pomocí elektronické "fixy" kreslila směr větru, vyznačovala oblasti srážek a prostřednictvím menu měnila měřítko mapy. Při sledování této předpovědi se mi vybavily vzpomínky na socialistické předpovědi počasí, kdy pan meteorolog Seifert na papírové mapě s topornou elegancí vysvětloval, odkud bude druhý den foukat.

Během tohoto pořadu jsem si uvědomil, jak jsou japonci různými displeji a obrazovkami obklopeni. Jsou totiž používány na mnoha místech, kde v Čechách najdete spíše informaci natištěnou na papíře, či v podobě nějaké mechanické reklamy. Například na jedné lince metra jsou nad dveřmi promítány informace o počasí, jizdní řád a samozřejmě reklamy.

Ale zpět k prosluněnému ránu. Ono ráno zpravodajský blok obsahoval pouze dvě informace:
1) počet obětí tsunami se vyšplhal přes 50 tisíc
2) na silnici, mezi dvěma vesnicemi ve středním Japonsku byla nalezena zavražděná školačka.
Věru super ráno!
zvol si styl nagoya daruma