Ztracen v
Japonsku
Yokohama ze 69-teho patra
Na dnesek byla naplanovana navsteva Yokohamy, aglomeracniho "privesku" Tokya s 3,5 milionem obyvatel. Jako uz tradicne jsme zacali v Cinske ctvrti a to hlavne kvuli jidlu. Tim jsou totiz mistni pristehovalci proslaveni. Nejznamnejsimi pochutinami jsou napoj tapioka (sladky, kokosovy, s plavajicimi kousky jakesi sladke zelatiny), specialni knedliky varene v pare a prazene jedle kastany.View from Yokohama Landmark Tower Naoko si celou cestu delala chute na knedlik plneny masem ze zraloka, ja jen tak okounel a hral si na profesionalniho fotografa. Pred jednou restauraci se tisnil hloucek lidi a Naoko mi vysvetlila, ze je sem pritahl sefkuchar, pry svetovy sampion v priprave prave onech zminovanych knedliku. Mistrovstvi sveta se uz asi delaji uplne ve vsem. Z Cinske ctvrti jsme zamirili na nedaleky hrbitov cizincu, ktery byl bohuzel zavreny a pak uz supky dupky autobusem zpatky do centra.

Dnes byla totiz hlavnim cilem nejvyssi budova Japonska (a celkove 30. na svete) Yokohama Landmark Tower. Bohuzel ale o dalsi prvenstvi prisla v roce 2003, kdy zdejsi do te doby nejrychlejsi vytah (750 m/m, 45 km/h) byl hrave "predehnan" v budove Taipei 101 - 1010 m/m (60 km/h). Pozvolne zrychleni neni zase tolik citit, ale preci jen jsem hodne litoval Japonku, ktera zde delala liftboje (liftgirl). Komu z nas by se asi zamlouvalo stat cely den ve vytahu, mackat stridave 1. a 69. patro, usmivat se, podavat kraticky vyklad a k tomu vsemu si stale vyrovnavat tlak v usich?

Za poplatek 1000 yenu jsme se tedy nechali vyvezt do 69. patra. Vyhled byl sice uchvatny, ale pocitum z Empire State Building se to nevyrovnalo. Tam clovek neni za tlustym bezpecnostnim sklem, ale za pletivem a muze citit vitr ve tvari a zaslechnout tlumene zvuky z New York City ztracejicim se kdesi pod nohama. Bohuzel ani tentokrat nebyla 100% viditelnost a tak se Shinjuku ztracelo v oparu a obrysy Fuji daly jen tusit na obzoru.

Po dnesku si tak mohu v zebricku nejvyssich budov zaskrtnout 9. (Empire State Building v NYC, 381m), 16. (John Hancock Center v Chicagu, 344m), 30. (Yokohama Landmark Tower v Yokohame, 296m) a 104. (Tokyo Metropolitan Government Building v Tokyu, 243m). Co naplat, nejvice by se mi stejne libilo zustat alespon jednu noc v osmnactce. ;)
Bublinky wo ai shiteru
Milujete bublinky? Tak Japonci take! Jen by mne zajimalo, jestli i zde maji reklamu se stejnym forkem. Globalizace jak vysita.

Japonske bublinkyJaponske bublinky

Dusicky v japonskem provedeni
Na dnesni den bylo naplanovano setkani pribuznych z otcovy strany. Hlavni udalosti byl pamatecni akt nanakaiki za dedecka, ktery zemrel pred 7 lety. Tyto pietni obrady (kaiki) se konaji vzdy prvni, treti, sedmy a snad i trinacty rok od umrti. Pozustali se shromazdi v buddhistickem chramu, kde jim mnich slozi kratkou obradni msi. Pochopitelne, ze Japonci mysli na sve zemrele i v ostatnich letech - vlastne na ne mysli mnohem casteji nez-li my ateisticti Cesi. Kazda rodina ma totiz doma maly oltar obutsudan, kde kazdy den ucti pamatku predku tichym rozjimanim. Navic mrtvi dostavaji ruzne sladkosti, ryzi nebo chleb (dnes rano jsem omylem malem snedl kus sladkeho rohliku, ktery byl urcen pro predky, doufam, ze jsem je prilis nerozlobil). Ale zpet do svatyne. Pred vlastnim obradem mi bylo povoleno vyfotit si pozlaceny oltar, protoze pozdeji jiz to nebude mozne. Bylo mi take vysvetleno, co presne se ode mne ocekava - az na mne prijde rada, musim predstoupit pred buddhu, poklonit se, pak z male krabicky vpravo nabrat trochu vonne smesi, pozvednout ji k obliceji a polozit do male krabicky vlevlo, kde doutnal ohynek. To opakovat trikrat, pak sepnout ruce (netleskat, bohy netreba budit jako v sintoisticke svatyni), zavrit oci, uklonit se a odejit. Nic tezkeho, ale preci jen jsem trochu nervozni byl.

Behem chvilky se dostavila cela rodina, bylo nas dohromady 12, vsichni v cernem. Mnich zapalil kadidlo, zacal monotonne zpivat a cas od casu uderil do gongu. Japanese altarKe zpivani se polohlasem tu a tam nekdo pridal. Nahlizeni do zpevniku mi prilis nepomohlo - byl v japonstine. Prvni se sel poklonit tatinek, paty jsem byl na rade ja. U oltare jsem si vsimnul krome obalek s penezi i dalsich daru (napr. sesti velkych konzerv s ovocem). Predepsane ukony jsem pry zvladnul perfektne.

Po msi se slo k hrobu, kde je pochovan nejen dedecek ale i dalsi predci. Nahrobek je na vrcholku kopce a tak mrtvi maji krasny vyhled na mestecko v udoli. Pred hrob pak predstupovali clenove rodiny a vicemene se opakoval proces ze mse. Nejdele si s dedeckem povidala jeho byvala manzelka. Mimo jine se zminila o tom, ze se Naoko bude tento rok vdavat a ze jeji budouci manzel je zde take pritomen. Pak si postezovala, ze ji vse boli a ze se jiz brzy zase setkaji, coz ji ale nikdo neveril, protoze babicka je i ve svych 83 letech ciperka. Nakonec se neboztikovi omluvila, ze mu sice prinesla jeho oblibenou kavu, ale ze ji zapomnela v aute (nemistne jsem si rikal, zda mu nerekla neco jako "Snad priste"). Pak Naoko pred hrob vystrcila mne a ja sepjal ruce, sklonil hlavu a zavrel oci. Jedine, co mne vsak napadlo, bylo zda ma deda v nebi nebo kde to je otvirak na tech 6 velkych konzerv. Ale asi jsem vypadal verohodne, protoze babicka vypadala dojate a dlouho mi dekovala.

Odpoledne se konal slavnostni obed, kde jsme hlavni udalosti byly my ja a Naoko. Spise tedy Naoko, protoze ja se zmohl pouze na nekolik primitivnich vet typu "Ceske pivo je dobre a levne, ale japonske pivo je take dobre". Paneboze, ale to jidlo - ryby, zelenina, krabi. Ke konci mi ale valem ubyvaly sily, to jak jsem se jeste nesrovnal s casovym posuvem. Zitra se chystam do Tokia!
Ctvrta cesta do Japonska
Dnes jsem pocvrte v zivote pristal na tokijskem letisti Narita. Tentokrat jiz ale uplynula dost dlouha doba od posledni navstevy a tak mel navrat sentimentalni prichut. Na ceste expresnim vlakem do Yokohamy mne zasahly vsechny polozapomenute vzpominky a pocity. Aby ne, vzdyt jsem zde stravil bezmala 18 mesicu. Uz samotny vzduch mne vracel v case, nevim, jak bych to presne popsal, ale tady to primo voni. A zvlaste na jare, kdy v nem clovek citi volnost a cistotu a ocean a moznosti.

Muj pobyt v Japonsku bude trvat pouhy mesic, s Naoko momentalne zijeme v Praze a asi to tak i chvili zustane. I kdyz si sam nekdy rikam (treba kdyz rucicka teplomeru ukazuje minus 15), ze existuji prijemnejsi mista pro zivot. Za ten mesic mne ale ceka velmi intenzivni vhled do japonskeho zivota, protoze bydlime u rodicu me budouci manzelky v malem mestecku Ebina. Hned zitra se kona jakasi pamatecni pieta za zemrele rodinne prislusniky v nedaleke buddhisticke svatyni. Po ni mne budou hodnotit pro zmenu zivi pribuzni. O humorne historky asi nebude nouze, protoze Naoko jiz predem avizovala, ze zivot v Cechach je obcas blaznivy. Mezi jeji oblibene historky patri ta, kdy v jeden den videla jist dva ruzne lidi jogurt prstama a nebo kdy zazila, jak si jeden prazsky taxikar umyva sveho milacka coca-colou. Asi budu muset trumfovat telefonem, ktery vam mluvi v hlave a nebo punkackami z Harajuku. Ale to je zcela jiste nad moje jazykove schopnosti, navic budou Japonci v presile a tak mi nezbyde nez vse poslusne odkyvat a pak s usmevem zaborit prsty do mlecneho vyrobku.
Goro, bily pes - 2. dil
Druhy dil stahujte na adrese:
8 hodin, podeváté
Tokyo tower
Když chce člověk získat rozhled, musí nejdříve najít místo, které mu ho poskytne – ve městě mrakodrap, nebo nějakou věž.
Tokyo towerI já jsem zatoužil po pohledu z ptačí perspektivy a po celkem krátkém rozhodování to nakonec vyhrála japonská „Eifelovka“ - Tokyo tower. Používám název japonská Eifelovka zcela záměrně. Japonci totiž svou věž k té pařížské přirovnávají celkem často a i na letáčcích, které člověk dostane ke vstupence, je srovnání uvedeno. Pochopitelně je vyšší (333m, kdežto Eifelovka 320m) a je taktéž lehčí – 4000t oproti 7000t francouzké kolegyně.

Nevím jak pro ostatní, ale z mého pohledu kouzlo ještě nemá. Kdo ví, třeba za pár let na ni budu pohlížet stejně, ale zatím si moje srdce nezískala. Přiznávám ale, že v dnešní železobetonové době má něco do sebe. Minimálně je to místo, které vám nabídne odpověď na otázku, co že to je velké město - rozhlédnete se kolem a pochopíte. Mnohem zajímavější pro mne byla vlastní cesta na nižší ze dvou vyhlídkových teras. Nacpali jsme se do výtahové kabiny a cestou nahoru nám liftgirl (hrozný výraz – zkrátka děvče v uniformě, které obsluhovalo výtah) „na živo“ vyprávěla údaje ze stavby a technických parametrů věže. Vzhledem k tomu, že tuto cestu musí za den ona i její kolegové absolvovat mnohokrát bylo překvapující, že celé to povídání nemají nahrané a jen je nepouštějí z reproduktoru. Zvlášť v tak technické zemi by to turista čekal. Zřejmě by to ale nebylo dostatečně uctivé.

Drsnější část tokyjského životaPokud si někdo stěžuje na nedostatek zeleně např. v Praze, v Tokyu mu asi dobře nebude - v porovnání s ním je Praha rájem rostlin. Ne, že by v Tokyu zeleň nebyla, ale je taková skrytá a intimní. Půda je v tomto městě, (možná stále ještě největším na světě) nechutně drahá, takže spíše než strom na ulici uvidíte bonsai na balkoně. Vyjjímku tvoří parky okolo chrámů, které jsou takovými oázami zeleně v poušti velkoměstského betonu.
Ještě k tomu, co je také možno z Tokyo tower vidět. Mne například zaujala tahle tokyská „dopravní tepna“. Socialistický architekt by musel puknout závistí, co je možné. Mě samotnému pak v porovnání s tímhle přijde magistrála v Praze pod Muzeem jako celkem zkousnutelná záležitost.

Pohled z Tokyo tower na horu FujiAle abych nebyl pořád tak negativistický: Pokud byste zvedli oči od předešlého pohledu a pootočili se mírně vpravo ;-), máte šanci vidět poněkud hezčí obrázek.
Jak je vidět, ani já jsem nebyl vůči kouzlu hory Fuji imunní.

PS: Ještě mne tak napadlo, jaké to asi musí být na vrcholu rozhledny v momentě, kdy přijde zemětřesení... Fuj, hnusná představa.
zvol si styl nagoya daruma