Ztracen v
Japonsku
Japonsky zachod - to je proste luxus!
Japanese toiletO zdejsim zachodu ("woshureto") pise a mluvi snad kazdy, kdo navstivil Japonsko. Je to opravdu luxusni zalezitost - vestavene umyvadlo, kde se voda z kohoutku spousti zaroven se splachovanim, vyhrivane prkenko a hlavne nekolik typu "spodnich" sprch! Neni divu, ze poprve jsem si pripadal spise jak v prototypu nejake miniaturni vesmirne lode, ovladaci panel po prave ruce muze byt hodne slozity. Japonci dotahuji veci do nejmensich detailu. Napriklad vyrobek firmy TOTO nabizi celkem pet druhu sprch - normalni, jemnou, sprchu pro zeny, pohybujici se a masazni. Doma si samozrejme nejprve nastavite proud vody tak, aby dosahl tam, kam ma. Ti, ktere jsem zlakal, by si ale meli pripravit nejmene 100.000 yenu.

Skoda jen, ze volne dostupne verejne toalety obcas naopak byvaji co se tyce luxusu a hygieny na zcela opacnem konci spektra. Hlavne v odlehlejsich mistech narazite casto pouze na tzv. turecke zachody.

Vite, ze japonsky se zachod mimo jine rekne i "bendzo"? Ivan Mladek by se asi divil. A jeste rada na zaver - v Japonsku se na zachode prezouvame!
McDonalds v Kjotu
V roce 1997 si v japonskem Kjotu usmysleli, ze veskere reklamni plochy v centru mesta nesmi pouzivat cervenou barvu, protoze ta je vyhrazena pro vehlasne mistni chramy a svatyne. A svete div se, nejakym zahadnym zpusobem tento zakon prebil moc nadnarodnich retezcu rychlych obcerstveni a obchudku a tak mozna pouze v Kjotu je k videni logo McDonalds v barve hnede ci stribrne.Brown McDonalds in Kyoto
Americky McDonalds vsak nebyl jedinym, kdo byl prinucen ustoupit, "sklopit hlavy" musely i retezce japonskeho puvodu jako je treba Yoshinoya ci AM-PM.
Jeden den na EXPO 2005 - cast druha
Pred Ceskym pavilonem na mne cekala (prekvapeni, prekvapeni) fronta. Ve srovnani s takovym Svycarskem nebo Italii vsak byla zanedbatelna - nejakych 20 Japoncu. Z toho, kolik lidi postavalo pred expozicemi jednotlivych zemi, se dalo lehce vypozorovat, jak je tento stat v Japonsku popularni. Z tohoto pohledu si Cechy nevedou nijak spatne, pavilony Bulharska a podobnych zely prazdnotou.

Prvnim svetlym okamzikem EXPA byly bezesporu ceske hostesky, muzu s klidem prohlasit, ze mame nejkrasnejsi doprovod na vystave. Horsi uz to bylo uvnitr. Patrne jste neunikli zpravam v tisku ci televizi o vysoke umelecke kvalite expozice ci o tom, jak jsou Japonci doslova okouzleni. Tak tomu moc neverte. Byl jsem hodne zklamany a kdyz jsem v pavilonu potkal skupinku Nemcu, trochu jsem se i stydel. Protoze treba 5 zavesenych prken s kladivkem mne vubec nenadchlo. Krome na prkna se jak na cimbal dalo hrat i na pet placatych kamenu. Vodni piano mne take nepotesilo - ocekaval jsem, ze kazda klapka bude vydavat odpovidajici zvuk vody, treba jako kapka deste, ale misto toho jsem slysel pouze normalni piano. Takze misto prohlizeni vystavy jsem cile konverzoval s hosteskami. Vice mene potvrdily me domnenky a navic mi jeste prozradily, ze v den, kdy zde byli na navsteve novinari a pan velvyslanec, to byla krapet Potemkinova vesnice. U vchodu se zadrzovali Japonci pro zdani vetsi fronty atd.
Expo meets Blade Runner
Rozloucil jsem se a vyrazil zpet, protoze se blizila treti hodina a mely se rozdavat listky na mamuta. V minulem clanku jsem zapomnel napsat, ze uz kolem jedne hodiny zde ve fronte postavalo tak 100 lidi. Ani nevite, jak cloveka otravi, kdyz zjisti, ze ve fronte jiz dve hodiny predem stoji sto postarsich trpelivych Japoncu. Jenze to jeste nic nebylo - pred treti hodinou mne cekala jedna z nejdelsich front, co jsem kdy videl. V soku jsem vytahl fotak a sel od zacatku hada az na konec a vse natocil. Puvodne jsem video nahrat i sem, ale uprimne receno, je prilis nudne. Me znechuceni dosahlo vrcholu, s mamutem jsem se rozloucil a horce litoval vynalozenych penez. Odloudal jsme se zpet do Korporatniho pavilonu a postrehl, ze u pavilonu Mitsui-Toshiba je celkem malo cekajicich lidi. Pravdepodobne se vsichni doslechli o novem hitu EXPA a pospisili se postavit do nejdelsi fronty v arealu. Tak jsem zaplul na konec rady a trpelive cekal, az na mne prijde rada. Nakonec to tak hrozne nebylo i diky tomu, ze jsem si celou dobou "povidal" s mladym hluchonemym Japoncem.

Grand Odyssey mi krapet zvedlo naladu. Kdyz jsem se asi ve ctyriceticlenne skpince konecne dostal dovnitr, specialnim zarizenim mi byl vyfotografovan oblicej a ja se pak stal hrdinou v kompletne renderovanem filmu. Vsichni jsme byli posadkou nejake vesmirne lodi s nejakym specialnim poslanim, detaily bohuzel nevim, jelikoz vse bylo pouze v japonstine. Ja byl obsazen do role hlavniho velitele vojenskeho vysadku, cimztopadem jsem se na platne objevoval celkem casto. Byl to zvlastni pocit, videt sama sebe v kine, jak velim v japonstine asi osmiclenemu vysadku japonskych duchodcu!

Z kina jsem vysel kolem pate hodiny a zamiril si to k protilehlemu pavilonu Toyoty, kde uvitani mela obstaravat particka robotu hrajici na hudebni nastroje. Bohuzel uz vsechny vstupenky byly na dnesni den rozdane a dovnitr pousteli jen 70-tilete a starsi. Zkousel jsem japonske poradatele ukecavat, ze jsem fakt vyzily starec, ale to bylo predem odsouzeno k nezdaru. Pratelsky mi poradili, ze pozdeji vecer se bude dovnitr poustet i bez listku. Tak jsem sel omrknout mamuta. K memu udivu fronta behem dvou hodin zmizela a ja celkem bez problemu dostal listek na 17:20. Jeste pred tim, nez-li jsem byl "pripusten" k mamutovi, jsem musel povinne na prezentaci Laser Dream Theatre, patrne nejsirsiho kina na svete - 50 metru je opravdu hodne. Clovek nakonec sleduje pouze to, co ma pred sebou, jinak by si ukroutil hlavu. Asi po 20 minutach se slo k mamutovi. A protoze to je asi nejvetsi lakadlo cele vystavy, prohnani japonsti poradatele pred nej umistili pohyblivy pas jako je na letisti a tak jsem s mamutem stravil tak 10 sekund.

Pomalu se jiz stmivalo a tesne pred navratem do Yokohamy jsem potkal sveho prvniho robota. Tedy spise roztomilou "roboti" slecnu. Celkem prijatelne reagovala na nektere fraze a to jak v japonstine tak i anglictine. A ja si jen tak vzpomnel na film Blade Runner ...
Jeden den na EXPO 2005 - cast prvni
Ve ctvrtek rano jsem si privstal a v posledni den platnosti meho JR Passu vyrazil do mesta Nagoya, pobliz ktereho se tento rok kona celosvetova vystava Expo 2005 (25.3. - 25.9.). Po hodinove ceste z Nagoji (cca 800 yenu), jsem si vystal pul hodinky ve fronte na neprijemne drahy listek (4600 yenu) a neco malo pred polednem vstoupil do arealu. Expo mascots Morizzo and Kiccora

Jakmile jsem se krapet zorientoval, hned jsem si to zamiril do Global House, kde se skryvalo hlavni lakadlo - zbytky mamuta, ktery byl v roce 2004 nalezen na ruske Sibiri. S kyselym oblicejem jsem ale zjistil, ze ackoliv jsem se bez problemu dostal dovnitr, s navstevou jednotlivych pavilonu a expozic to bude mnohem slozitejsi. U vetsiny atrakci se totiz rozdavali jakesi listky, na kterych byl poznamenan cas, kdy budu moci expozici shlednout. A na tyto vstupenky se staly nekolikahodinove fronty. Kdo jste byl v japonskem Disneylandu, vite o cem pisi. Ve 12:00 u vstupu do Global House nikdo nebyl, bohuzel zde visela cedulka s oznamenim, ze dalsi vstupenky se budou rozdavat az za tri hodiny. V tu chvili jsem zacal tusit, ze asi bude nemozne shlednout vsechny lakadla - lidi kolem mne neustale pribyvalo. Jelikoz byl pracovni den, vesmes prevladali stari Japonci - duchodci.

Otocil jsem se a zamiril do nejblizsich pavilonu, coz byl cip arealu, kde meli "domecky" asijske zeme jako je Iran, Katar, Indie, Saudska Arabie. Pred navstevou jsem vlastne nemel jasnou predstavu, co mne na Expu ceka. Rozhodne jsem ale necekal prezentace, tak jak je pojali zde. Jako kdyby se Asiate rozhodli, ze na Expu vydelaji nejake drobne, a tak prostory byly pojaty jako velke orientalni bazary, kde se misili postarsi Japonci s "domorodci" navlecenymi v pestrobarevnych krojich. Koupit se tu daly "klasicke cetky" - sosky, hadriky, pohledy, sladkosti, koralky atd. Troskari rozhodne nebyli v Nepalu, kde prodavali jakesi zasklene koberecky za 1.600.000 yenu (asi 400.000 korun). Chvilku jsem okounel, ale pak jsem si rekl, ze kvuli tomuto jsem preci nezaplatil skoro 6000 yenu. Kdyz nemuzu na mamuta, kde jsou roboti?

Bohuzel i v pavilonech Hitachi a Toyota mne cekaly prilis dlouho fronty. Alespon pro Cecha, Japonci jak se zda, maji naopak nutkani postavit se do fronty, at uz se ceka na cokoliv. A cim delsi, tim lepsi. Po chvili bezcilneho bloumani a cekani ve fronte na zkousku (hrozna nuda!) se na mne usmalo stesti a nejakym zahadnym zpusobem jsem vyfasoval listek do Hory snu, kde mel multimedialni expozici Mamoru Oshii, tvurce snimku Ghost in the Shell a Innocence. Za 30 minut jsem byl uvnitr a shledl celkem podarene dilko, kde navstevnici stoji ve spirale po okraji kruhove budovy a sleduji podlahu, ktera je zaroven velkou obrazovkou. Par jedincu melo to stesti a mohli stat primo na obrazovce, coz podle mne umocnovalo dojem jeste vice. Bohuzel na muj dotaz, zda bych se mohl zucastnit i nasledujiciho promitani (tentokrat primo z "jeviste"), si mne japonsti poradatele prehazovali jako horky brambor a nakonec mi sdelili, ze pokud nemam dalsi listek, tak mam smulu. Dalsi me kroky tedy vedly do Ceskeho pavilonu.
Japonska svatba (uz mne asi nic neprekvapi)
Jednim z dovodu, proc jsme do Japonska odleteli prave v tuto dobu, je krome sakury fakt, ze nejlepsi kamaradka Naoko dnes mela svatbu. Tusil jsem, ze mne ceka neco nevsedniho.

Ebinu jsme opustili rano v devet hodin a zamirili do nedaleke Shin-Yokohamy. Kolem pul jedenacte jsme nalezli hotel, kde se svatebni obrad a nasledna hostina konala. Hotel se nikterak nevymykal moderni mestske zastavbe, snad s vyjimkou jiste "preplacanosti" u vchodu. Budova mela asi 7 pater, my nejprve zamirili do ctvrteho, kde jsme si odlozili, odevzdali obalku se svatebnim darem (nic jineho nez penize se v Japonsku nedava) a Naoko se pozdravila se tremi kamaradkami, ktere s nami pak sedely u obeda. Japanese wedding - window in chapelNa zasedacim poradku jsem posleze shledal, ze Naoko uz je uvadena pod ceskym jmenem, i kdyz jeste manzeli nejsme. Trochu mne to prekvapilo, ale moje draha polovicka to zduvodnila tim, ze jinak bych se na svatbu asi nedostal. Co se tyce svobodnych (tj. nesezdanych), tak v Japonsku snad pry nevesta smi pozvat jen kamaradky a zenich zase jen kamarady. Je-li kamarad/ka zenaty/vdana, pozvani se da rozsirit i na partnera/ku. Pak jsme se odebrali o 2 patra vyse, kde mne cekalo znacne prekvapeni. Jak se cloveku blizi datum svatby, tak je vnimavejsi k reklamam, ktere se vdavek jakymkoliv zpusobem tykaji. V Japonsku jsem v metru zaregistroval upoutavky na nadhernou (ale az moc, az nerealne) zdobenou kapli a marne si lamal hlavu, v ktere zemi se asi naleza. A ejhle, ono to mozna bylo Japonsko. Totiz v tom nevyraznem 7-patrovem hotylku se na jednom patre skryvala neuveritelna imitace kaple.

Nektere detaily byly naprosto fascinujici - steny byly oblozeny neotesanym kamenem, klenuty strop podpiraly ctyri sloupy. Hned u vchodu nas na dve proudy delily dve Japonky v ciste bilych knezskych robach a dav se pomalu usazoval do masivnich drevenych lavic. Tri okna v cele byla zdobena pestrobarevnymi mozaikami. Ale i kdyby clovek nakrasne zapomnel, ze se naleza v modernim centru zeme, kde drtiva vetsina obyvatel praktikuje sintoismus a buddhismus, par detailu "pravost" kaple kazilo. Tak napriklad nikde jsem nezahledl kriz nebo Jezise Krista. Mozaiky v oknech byly pekne barevne, ale tezko historicky zaraditelne. Marne jsem dumal, v ktere obdobi byl umelec vlozil do rukou bubinek a tamburinu.

Jakmile jsme se usadili, zacala hrat fletna a ja byl jemne upozornen, ze zde plati zakaz fotografovani. A pak prisel dalsi sok. Zdraham se napsat knez. Ve skutecnosti ale do kaple nakracel Pavel Andel z CT2, resp. clovicek, ktery by mu mohl delat dvojnika. Byl neoholeny. A show zacala. Knez kazal v japonstine a 50 Japoncu pokyvovalo a slzelo. Za zvuku fletny prisel zenich a o nekolik minut pozdeji slavnostne i nevesta. Moc ji to sluselo. Andel zase neco zazvatlal ci spise zazpival v nejakem prapodivnem zapomenutem jazyce. A aby toho nebylo malo, asi 30 sekund mluvil anglicky. Novomanzele si vymenili prstynky a nevesta byla polibena zenichem. Knez neco zamlumlal japonsky a vsichni rekli Amen (ze neverite ?). Pak novomanzele pomalu odchazeli a my na ne hazeli okvetni listky ruze. Wedding pictureAndel se ale rozhodl, ze tuto show mu nikdo jen tak nevezme a jen co se cerstve oddanym parem zavreli tezke drevene dvere, zacal hrat na housle. Teprve pote nas propustil.

Z "kaple" jsem odchazel s prazvlastnim pocitem. O den drive jsem docetl Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca a tak jsem byl krapet naladen na historickou, vaznou notu. Najednou mi do toho vpadla japonska svatba ve falesne kapli. Eco by se asi divil. Nastesti to co nasledovalo po obradu mi jaksepatri zvedlo naladu. Ano nemylite se, slo o jidlo. Cekalo nas snad osm chodu, vsechny lahodne a krasne naaranzovane. Mezi jednotlivymi jidly byly cineny svatebni projevy - nejprve nadrizeni novomanzelu, pote jejich nejlepsi pratele vcetne Naoko, pak zenich a nevesta a nakonec rodice. Projevy se stavaly cim dal vice emotivnejsi, rodice vse prozivali nejintenzivneji, hlas se jim zadrhaval a oci leskly. Ke mne se vsichni chovali ohromne uctive a dekovali, ze jsem vazil takovou cestu az z Evropy. Pripadal jsem si trochu jako bidak. Po dopsani tohoto textu mne svedomi hryze zase o neco vice. Vite, nerad bych, aby to vyznelo, jaci jsou "ti Japonci" zase exoti. Tak to neni. Vsechno to asi souvisi s podstatou japonske kultury, ktera je v nekterych smerech neuveritelne otevrena a absorbuje spoustu veci z okoli. To, co by se nekterym z nas jevilo jako poslapani kultury a narodni identity, se v Japonsku bere s nadhledem. Kazda nevesta byla preci kdysi malou holcickou, ktera si ze vseho nejvice prala byt prekrasnou princeznickou. Japonske rodiny plni tento sen svym dceram alespon jednou za zivot, i kdyz pro stredoevropana to pak muze mit nadech Disneylandu.

Tradicni svatby, tak jak je Japonsko znalo pred 50 a vice lety, jsou jiz raritou. Je to urcite skoda.

Je nedele pulnoc a my zitra odjizdime na velkou okruzni cestu Japonskem (Himeji, Kobe, Osaka, Kyoto a Hiroshima). Na 90% se pri zpatecni ceste zastavim v Nagoye a prohlednu si Expo. Zmrazenemu mamutu se preci neda odolat.
zvol si styl nagoya daruma